Deníček takové normální ženské...

pondělí 21. srpna 2017

Všechno ostatní je bonus

„…královský palác zmizel a před rybářkou se objevila zase zpátky jejich stará rozpadlá chaloupka…“ Seděla jsem s dětmi v divadle a přemýšlela nad smyslem téhle pohádky. 

Vždyť já je učím si přát od života víc. Učím je, že přání se plní. A fakt plní! Já to vím. Proč by měly být potrestaní za to, že chtějí od života víc? Není ta pohádka kontraproduktivní? Zcela proti mé filozofii?


Pak mi to došlo: VDĚČNOST! 

Rybářce chyběla vděčnost. Nebyla s ničím spokojená, nic jí nestačilo. Chtěla víc jen tak z rozmařilosti. Nevážila si toho, co má. Je v pořádku chtít víc, ale je potřeba upřímně poděkovat a vážit si toho, co už máme.

Tohle přesně mě rozčiluje na mých dětech. Což znamená, že to bude i můj problém (viz článek o zrcadlech). Nezajímá je, co mají oni. Ale co nemají. Co má Julča a nemá Kamča a naopak. Co mají kamarádky a oni ne. Ale že jsou věci, které mají ony a zase je nemají jiní, to už nevidí.

Že je spousta dětí, jejichž rodiče nemají třeba auto, co nebyly nikdy u moře, co třeba nemají jednoho z rodičů… atd. Najednou je značka bot a mobilu nějak bezpředmětná. Ale to nám dojde většinou až když to, co jsme dosud brali jako samozřejmost, ztratíme.

Ono na tomhle principu jsou založené reklamy. Vytvářejí pocit frustrace, že něco nemáme. Něco, co vlastně ani nepotřebujeme. A tak pořád chceme víc a víc. Máme kolem sebe spoustu nepotřebných krámů, ale spokojení a šťastní stejně nejsme.


Před touto frustrací pomáhá právě vděčnost za to, co máme. A že toho je!


Kdysi jsem dělala 21denní program vděčnosti. Každý den jsem si měla zapsat cca 5 věcí, za které jsem vděčná. Ze začátku to bylo lehké: Za zdravé krásné děti, za práci a účet v bance, za střechu nad hlavou, za maminku, za sourozence, blízké přátele, kteří mě nikdy nenechají na holičkách, za auto a počítač, díky kterému můžu pracovat, za skříň plnou oblečení, teplou postel… Když jsem vyčerpala tyhle základní věci, musela jsem už lovit víc a byla vděčná i za lekce, které mi život dával, za „aha-momenty“, za zapadající slunce, pavučinu s kapkami rosy, za pána odvedle, který se na mě krásně usmál a zahnal tím moje chmury, za kapesníky, do kterých jsem si utírala slzy, za déšť, který zalil zahrádku. I za chřipku, díky níž jsem se mohla týden beztrestně válet v posteli.

Bavilo mě to – hledat a zapisovat další momenty toho konkrétního dne, za které jsem vděčná.

Pokud máte chuť, zkuste to. Později už jsem to nezapisovala, ale jen večer před spaním (ale prý je to lepší ráno hned po probuzení) poděkovat za to, co máme. Za to, že jsme se probudili, nebo přežili den. Tohle úplně stačí. Všechno ostatní je bonus 😊

Vděčnost za to, co už máme, nám totiž vždycky do života přinese víc. 
 Zkuste nebrat věci, jako samozřejmé.


Vzpomněla jsem si na zážitek před 5 lety. 

V době, kdy jsme měli opravdu velkou manželskou krizi. Manžel přijel za námi na dovču na poslední asi 2 dny. Měl tenkrát zraněnou ruku, a tak mi nemohl pomoct při závěrečném balení. Pamatuju si, jak jsem byla naštvaná. Nosila ty těžké tašky a skládala je do auta s našpulenou pusou. A pak mi to došlo! On tu vůbec neměl být! Kdyby tu nebyl, tak by mi taky nepomohl. Navíc mám kamarádky, které partnera nemají, a musí tohle (a mnohem víc) dělat samy (Jóoo, to už dneska taky znám!) Ale tenkrát jsem jeho pomoc prostě brala jako samozřejmost! Navíc sice nepomohl při skládání věcí do auta, ale krásně zabavil děti, abych na to měla klid. To byl ten bonus!! Stačilo se na to podívat trochu jinak.

Auta si začnu vážit, až když se rozbije. Zdraví, až když jsem nemocná atd. Ono se to právě proto děje, abychom si to uvědomili. Přece bez tmy není světlo atd. Ale někdy je lepší, tomu předejít. 

Važme si, děkujme a všímejme si, co všechno bereme jako samozřejmost (a ona to zas taková samozřejmost být nemusí)


P.S. Pokud byste chtěli s vyjadřováním vděčnosti pomoci, tak kromě mých poradenských služeb, vám mohu doporučit Zápisník Navždyvděčný, který vytvořila moje kamarádka Kačka.

pondělí 6. března 2017

Přijímám se a mám se ráda

Předem se omlouvám všem mužům, a předpisům EU – ale tento článek bude genderově nevyvážený. Budu ho psát pro ženy (i když muže nevyháním, nemají vstup zakázán – jen si to prostě musí trošku sami přehodit do správného tvaru) Já to prostě budu psát s „y“ na konci a s příklady ze ženského světa – nějak to teď potřebuju – pro sebe i pro své klientky.

Já bych přece měla...

Poslední dobou se totiž setkávám s klientkami, které se trápí, protože by měly být takové a makové, měly by dělat tohle, měly by vědět tohle… a ony takové nejsou, nevědí to a nestíhají to. A trápí se tím. Vždyť všechny ostatní to stíhají, vědí, jsou hezčí, štíhlejší, moudřejší, dokonalejší… Vážně?

Na výraz „měla bych“ „přece by se mělo“ apod. už začínám být alergická. Kdo to řek´? Kde jsme to vzaly?

Proč nepřijímáme samy sebe, takové jaké jsme? I se svými chybami, nedokonalostmi, stíny?


To společnost na nás klade takové nároky? Myslíme si, že fakt musíme být ty dokonalé ženy, matky,
milenky, manažerky, kuchařky, taxikářky, chůvičky, plánovačky, učitelky, ošetřovatelky, obíhačky úřadů… (a my opuštěné ženy ještě i opravářky aut i vodovodních kohoutků)

Všechno stihnout, umět, vědět a ještě dobře vypadat a dost vydělávat??!! A když to nedáme, tak propadáme frustraci a depresi??!

Přijímám se a mám se ráda!

Ta věta z nadpisu mi takřka změnila život. Je převzata z metody EFT. A já, i když s EFT nepracuji, tuhle větu přesto používám skoro při každé terapii (konzultaci). Nadchla mě. Používám ji právě k tomu, abychom sebe přijaly i se svými chybami a nedokonalostmi.

Na začátek vždy doplním onu konkrétní klientčinu (a nebo svoji) frustrující záležitost:
Např. „I přestože jsem dnes křičela na své děti, přijímám se a mám se ráda“, „I přestože jsem dnes opět nestihla uklidit, přijímám se a mám se ráda“, „ I přestože mám malá prsa (nebo velikost XXXXXXL), přijímám se a mám se ráda“, „I přestože jsem sežrala celou tabulku čokolády a vypila sama flašku vína, přijímám se a mám se ráda“. A zvážníme: „I přestože nedokážu odpustit své (bývalé!!) kamarádce, přijímám se a mám se ráda“, „I přestože mám strach z budoucnosti, přijímám se a mám se ráda“, „I přestože mám pocit, že mě nikdo nemůže milovat, přijímám se a mám se ráda“. A nebo klidně „I přestože mi pořád nejde sama sebou přijmout se svými nedostatky, přijímám se a mám se ráda“ (i takhle se do toho můžem zamotat ;-)

Schválně doplňte si tam své nedostatky. Opakujte si to, nebo si to sepište. Je možné, že některé věty, vůbec nebudete schopné vyslovit, bude se vám klepat hlas, či do očí se hrnout slzy. V tomto případě je to známka toho, že jsem trefily hřebíček na hlavičku. Zkuste to přesto říct a opakovat tak dlouho, až to půjde i bez emocí. Je to léčebný proces – úspěšný lečebný proces.

Není lepší přijmout se, než se za své nedokonalosti trestat?


Jako puzzle...

Každá z nás je v pořádku. Není potřeba, abychom se předělávaly. Představte si krabici puzzlí – 5000ks. Spoustu malinkých dílečků, každý zde má své místo. Když se jeden jediný zatoulá, obraz už se nikdy nesloží. Všechny jsou důležité. A všechny jsou důležité přesně takové, jaké jsou. Jak by to dopadlo, kdyby si jeden z nich řekl, že by chtěl být radši, jako támhleten, protože ten je barevnější, hubenější a tenhle nevzhledný výčnělek si raději nechám upilovat?

Takže, ženy, netrapte se svými nedokonalostmi, udělejte z nich přednosti. Najděte na sobě, čím jste jedinečné a to rozvíjejte.

Přeji vám (nám) hodně štěstí. My to prostě dáme! A když ne, no a co??!! Ono se to nepo…

Kdybyste potřebovaly pomoc, vedení či jen ucho k vyslechnutí a vzbuzuju ve vás důvěru, budu ráda, když se mi ozvete:


Na podobné téma můžete pokračovat ve čtení ještě zde

pondělí 24. října 2016

Tancuj, jako by tahle píseň byla poslední

Užít si to. Dát do toho všechno. Paříme!! Jóó!!



Ten článek měl být o radosti, o tom, jak máme dělat věci naplno, žít tady a teď. Neschovávat si věci na lepší časy a peníze na horší časy. O tomhle všem měl původně být.


Neměl být o smrti

O smrti už jsem přece jednou psala. Ale tenhle víkend mě „rozsekal“ a moje úvahy dost drsným způsobem otočil jiným směrem, než jsem měla v plánu.


O bonbonech a sýrech

Ten článek měl být o čokoládových bonbonech s bílým potahem, co nám jako dětem dávala
prababička – měla je schované asi už fakt dlouho. O francouzských sýrech, co jsem házela slepicím, protože dětem na sváču jich byla škoda. Ty se přece nechají na „lepší příležitost“. A ta buď nenastala, nebo jsme zrovna na sýry neměli chuť, nebo si na ně nevzpomněli… Prostě si pošmákly slepičky. Taky o Juliiných sandálkách, které jsem po sezoně vyřazovala v takřka nedotčeném stavu. Předtím totiž dost rychle dvoje boty zničila, tak jsem jí při nákupu zřejmě až moc direktivě přikázala, že tyhle bude nosit jen při slavnostních příležitostech. Kolik jich za sezonu bylo? Jedna? 

Není tohle všechno škoda? Chtěla jsem psát o užívání si každé chvilky. O tom jak si máme z každého dne udělat ten slavnostní, jedinečný, významný…


…poslední

… jako kdyby byl poslední!!

Fakt mě ta smrt v téhle souvislosti nenapadla. I když dneska mi to připadá nemožné.


Ubrečený víkend

To, že jsem v sobotu do 2h do rána brečela, protože se mi ve škole při meditaci otevřela bolavá rána, a já si to doma dočišťovala, dovybrečávala jsem si 30 let staré bolístky, to jsem brala jako normální věc. 30 let staré bolístky si dovybrečávám takřka při každém terapeutickém cvičení.

V neděli jsme tančily. Byla to předělaná Oshova dynamická meditace jen na tanec a právě při ní mě napadl název, téma i koncept článku. Bylo to velmi radostné, spontánní. Bylo to to: „Jóooo, paříme!!“ Ale ono to makalo, nebyla to obyčejná diskoška, jak se mohlo zdát.

Po tanci při obvyklém kruhu sdílení si vzala slovo Zdeňka. Ve tváři měla velkou bolest, oči zalité slzami… I jí se otevřela velmi bolavá rána. Zhluboka se nadechla a vybalila to na nás:

Jak jednoho dne odešel její muž do práce a už se nikdy nevrátil. Nevrátil se, protože ho někdo zastřelil. Jen tak. Kvůli mobilu a peněžence. Jak byla ¾ roku podezřelá z vraždy, jak přitom všem musela být dál matkou 3 dětí a nově také jedinou živitelkou rodiny.  Jak se nemohla sesypat. Až teď. V důvěrném kruhu naladěných žen si to mohla dovolit. A my jí byly podporou. Plakaly jsme s ní a dodávaly jí sílu. Zároveň se vživaly do téhle těžko představitelné životní situace.

Ze školy jsem jela s červenýma opuchlýma očima a v hlavě se mi honilo tisíc myšlenek. Rozhodně se netýkaly článku na radostné téma.


Další pecka

Myslela jsem, že mě už jen tak něco nerozhodí. 

Ráno jsem vedla Staníka do školky a vyvalila oči na zapálené svíčky na chodníku. Můj mozek nechtěl přijmout skutečnost, že ty svíčky znamenají, že vyhasl další mladý krásný život. 


Takže brečíme dál…

Já už nemohla psát o bonbonech a sandálkách...

Tancujte, jako kdyby tahle píseň byla poslední. Ale možná důležitější než francouzský sýry jsou lidi kolem vás. Ty si užívejte. Ono se totiž může stát, že ještě jednu, dvě písničky zahrajou, ale vy zjistíte, že nemáte s kým nebo pro koho tančit.


Já jsem Petra zas tak moc neznala, ale podle jeho věčného úsměvu a rozzářených očí usuzuju, že on si svůj život odtančil na plný pecky.      R.I.P.












                                                                                                                                                     

úterý 30. srpna 2016

Retrográdní Merkur

O víkendu se chystám na v pořadí druhý seminář Intuitivní astrologie. Ještě dlouho se nebudu považovat za astrologického profíka, ale existuje pár astrologických jevů, které ve svém životě dokáže zaznamenat i laik. Retrográdní Merkur je snad ten nejokatější:


Nic nefunguje...

Včera  vstoupil Merkur do své retrográdní fáze. Znamená to, že se pohybuje pozpátku, couvá (teda né opravdu, jen nám ze Země se to tak jeví). Merkur je planeta komunikace – v dnešní moderní době také komunikace moderní – má na starosti veškerou techniku. A ve své retrográdní fázi si z nás prostě tropí žertíky. Technika selhává. Tradičně se porouchávají mobily, počítače, dálkové ovladače od aut, dotykové displeje sporáků atd. Ztrácí se dopisy, maily, SMS… Vlaky mívají častěji zpoždění.

Jak nahradit A?

A mě včera uvítal nefungujícím písmenem A na klávesnici mého notebooku. Nic se mi do ní nevylilo, ani mi tam děti nic nepomačkaly. Prostě jsem zapla počítač a nic… A nefungovalo. Chvilku jsem psl bez něj, chvilku používálá dlouhé á. Pak rozmontovala klávesnici, asi hodinu ji dávala do kupy. Výsledkem bylo to, že aaaaaaaaaaaaaaaaa se psaaaaaaaaaaaaalaoaaaaaa všudae, pořaáaad a občas nešloaaaaaaaaaaaaaa vyapnaout aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa. Vzdala jsem to. Zálohovala si pracovní věci na externí harddisk a smířila se s tím, že noťas půjde do servisu. A najednou „A“ už funguje. Úplně normálně a úplně samo (teda chvilkami se ještě připomene, ale už se to s ním dá vydržet)

Nekupujte nic, co se dá rozbít - ono se to totiž rozbije

Retrográdní fáze Merkuru přichází obvykle 3 - 4x ročně. Tentokrát bude trvat do 22.9. Připravte se teda na podobné technické výstřelky. Také se nedoporučuje jakoukoli techniku kupovat. A já si zrovna brousila zuby na nový mobil. Nestihla jsem to :-(
Zato se doporučuje nákup dobře promýšlet, sbírat informace, porovnávat… Takže prosím tipy sem – jaký mobil mi doporučíte?


Odložte uzavírání smluv

Dál se nedoporučuje uzavírat žádné smlouvy. Odložte je až na konec září, zatím všechno dobře promýšlejte, dělejte revize, sbírejte informace, pročítejte... Pokud to jinak nejde, aspoň si smlouvu pořádně pročtěte (i ta malá písmenka pod čarou), zkontrolujte, zkonzultujte... (Hmm... takže odkládám nákup mobilu a i ty rozvodový papíry, co už pěkných pár týdnů tahám všude s sebou)

Ta komunikace...

Dávejte si pozor i na komunikaci jako takovou. Neberte si nic osobně. Zbytečně se neurážejte a vyjadřujte se přesně. Komunikační šumy budou na denním pořádku. Vždy se ujistěte, zda si s druhou stranou dobře rozumíte. Řádně si překontrolujte adresáta důležité zprávy, mohlo by lehce dojít k nepříjemné záměně. Když se druhý dlouho neozve, přeptejte se, zde váš mail/SMS skutečně dorazil. 

Počítejte s tím a zkuste zůstat nad věcí.

Co tedy ty 3 týdny dělat?

Naopak je tato doba vhodná k odpočinku, různým revizím, zálohováním, úklidu. (Vidíte, jak mě to nefungující A donutilo zálohovat? Sama bych se k tomu nikdy nedokopala ;-) Prostě všechno, co začíná „re-„ – renovujte, reorganizujte…  Ale nezačínejte nic nového.

Do života se vám může vrátit někdo nebo něco z minula, co nebylo úplně vyřešeno.  Couvání Merkuru je tomu nakloněno. Zkuste to zrevidovat a pak se „rozjet“ znovu –jinak, jinudy…

Potřebujete pomoct?

Pokud to tak budete cítit, ráda budu vaším průvodcem:  www.evastropova.cz
A když jsme u těch cest zpátky do minulosti a těch předpon re-, doporučím i mého (pořád ještě né bývalého) muže: www.regrese-strop.webnode.cz


Co všechno svedeme na couvajícího Merkura?

Budu ráda, když se podělíte se mnou či veřejně o to, co provedl Merkur Vám. I za ty tipy na můj nový mobil (Myslím to vážně. Nejsem si jistá, jestli ten můj veterán ještě tuhle retrográdní fázi Merkuru přežije)

Je libo amatérský astrologický rozbor?

A po víkendu budu o Merkuru vědět ještě víc. A taky o Marsu a Venuši – vztazích. Ráda se s vámi zase podělím. Pokusní králíci se zas můžou hlásit (Livi, s tebou už samozřejmě počítám ;-)



sobota 28. května 2016

Modrá kočka

Prý už začínám být s těma vagínama trapná. Tak já vám dneska poodhalím zase jiné moje intimní partie. Ale až na samém konci. A nepřeskakujte, hezky popořádku...


A zase ta Livie ;-)

Pozvala mě a další naše spolužačky na její absolventský koncert. Mohla jsem to pojmout jako dámskou jízdu zakončenou mejdanem. Ale rozhodla jsem se podělit se o kulturní zážitek i se svými dětmi. Ač podle rozvrhu naší střídavé péče je měl mít zrovna v péči tatínek, domluvili jsme se, že si je na tento večer vypůjčím. Teda jenom holky. Uděláme si prostě dámskou jízdu jinak – s holčičkama do Prahy za kultůrou. Prostě zážitek. S Livčou si holky už společně zazpívaly (v autě cestou ze Šumavy), viděly ji na youtube... Moc se těšily, až ji uvidí na opravdovém pódiu jako opravdovou zpěvačku.

Zahájily jsme přípravy

Zašly jsme si ke kadeřnici, nakoupily nové šaty – teda holky nové, já objevila jedny perfektní v jednom internetovém bazárku. Byly černé, ale zároveň veselé a hravé – proložené různobarevnými kanýrky v barvách čaker. JJ, ty jsou super. Schovala jsem si je přesně na tuhle příležitost. Vytáhla jsem taky úplně novou kabelku. Nadešel den D a my 3 vyfintěné dámičky vyrazily směr velkoměsto.

Modrá nemusí být vždycky dobrá

Vzaly jsme to pěšky přes Staromák a užívaly si i tuhle nevšední cestu. I když já už začínala být lehce nervózní z davů lidí, z časového presu a z toho, že jsem se vybodla na studování cesty (k Rudolfinu snad ještě trefím, ne?) V tomto stavu mi v kabelce začal zvonit mobil. Jak jsem ještě nebyla sžitá s novou kabelkou, nedokázala jsem ho rychle najít. Musela jsem se na nábřeží plném lidí zastavit, ohlídat si děti, položit kabelku bůhvínaco a lovit. Vylovila jsem. Telefonát vůbec nebyl důležitý, ale moje oči vyděšeně ulpěly na kabelce. Byla modrá!!! Moje úplně nová béžová kabelka byla
modrááá!!! Trošku nezdvořile jsem ukončila hovor. Byla jsem zděšená. Vytáhla jsem papírový kapesník a jala se kabelku čistit. Nic. Vytáhla jsem lahev s vodou a zkusila to mokrým kapesníkem. Zase nic. Kabelka byla pořád modrá a kapesník pořád bílý. Ani náznak zlepšení… Od čeho to sakra může být? Sako i další části mého outfitu byly ok, ani holky žádnou modrou nikde nevykazovaly. 

Julie tvrdila, že prý tam, co jsem pokládala tu kabelku, když jsem lovila zvonící mobil. Tak tam bylo něco modře natřeno. No doprdele! To tam nemůžou dát nějakou ceduli!! A provázek – takovýten čevenobílý s nápisem zákaz vstupu, když tam něco takhle čerstvě natřou!!! Ale jakto, že se mi to neotisklo na to sako? Že by to tak rychle zaschlo? Bylo mi do pláče. Tak já se tu vyfešákuju a nakonec tam naklušu s kabelkou, která je z jedné strany béžová a z druhé modrá!! Napadla mě i myšlenka na ten koncert prostě nejít. Otočit se na podpatku a vydat se zas na vlak. Jsem magor, nebo co? Copak sobě a holkám zkazím tenhle večer – jenom kvůli fleku na kabelce?? To dám!  Přimáčkla jsem si kabelku pevně k tělu modrou stranou. Přeběhla do hlediště a těšila se, až zhasnou. Docela to pomohlo. Koncert jsme si užily a na modrou kabelku, která byla chudák celý koncert nedůstojně zakoplá pod sedačkami, jsem si takřka nevzpomněla.


Až po koncertě na mě zas vybafla a já se nemohla dočkat, až budem konečně doma a já zkusím použít i něco víc než jen vlhčený papírový kapesník. Bylo mi líto tak krásnou novou kabelku po prvním použití hodit do popelnice. Nebo dát holkám na hraní. Nějak to musím dostat dolů.

Uložila jsem holky do postýlek, napsala omluvenku do školy, že kvůli návštěvě koncertu, nemají napsané úkoly. 

A hned běžela do koupelny prohrabat se sbírkou čistících prostředků. Jar nepomohl. Jo, mám tu tu růžovou pastu od Moniky z Betterware – ta je prý kouzelná a vyčistí úplně všechno. Tak opatrně, ať to nejde dolů i s lakem. Opatrně - nic. Přitlačila jsem - nic. Pomazala jsem růžovou pastou celou modrou část a vzala na to kartáč – NIC!! Modrá držela. Ani náznak zlepšení. No nic. Tak do popelnice, nebo holkám na hraní? 

Ach jo!! Já jsem taková trubka. Proč musím zvedat každý debilní telefon a otírat se přitom o natřené bůhvíco… Pomalu jsem se svlékala a těšila se, až to všechno ze sebe smyju. Teď jsem pro změnu vytřeštila oči na své tělo. Mělo nějaký prazvláštní odstín! Bylo modré J Teda modro-bílé. Místa zakrytá spodním prádlem, zůstala bílá, jako když se opálíte. Akorát ten zbytek měl jinou barvu, takovou sluníčko neumí. Aha!! Tak to ty šaty!! Ty šaty obarvily moji kabelku a i mé tělo. Stejně tak, jako modrá barva nešla sundat z kabelky, nešla sundat ani z mého těla. Drhla jsem se sprcháčem (růžovou pastou jsem to nezkoušela) a moje tělo zůstávalo stále modré. 

Dostala  jsem záchvat smíchu

Představila si situaci, že jsem si tyhle šaty vzala poprvé na rande a teď byla v cizí koupelně. Vybavila se mi scéna z Pelíšků, jak Dušek přichází za Holubovou s nabídkou kvalitního sexu a předtím čůrá do umyvadla a vlasy mu chytly od karmy. 

Co bych dělala já? Kdybych teď byla v té cizí koupelně a vedle na mě čekal v posteli nějaký (úplně nový) chlap. Sbalila si svých pár švestek a po anglicku vycouvala, tak jako jsem měla chuť to udělat před tím Rudolfinem? A zkazit si kvůli prkotině večer, možná i celý vztah? Nebo doufám, že můj nový potenciální partner by měl dost velký smysl pro humor. Že bysme si z tohoto trapasu, udělali nezapomenutelnou historku, co by se vyprávěla po genareace na všech rodinných setkáních?

V ložnici na mě čekaly akorát tak spící děti. Takže jsem se ani neměla s kým podělit o vtipné vzezření svého těla. Tak jsem si aspoň blejskla jedno selfie – kdyby to náhodou do rána zmizelo, ať to vidí. A taky do toho bazárku to chci poslat! Jako důkaz! Copak tohle můžou prodávat?? Chci vrátit peníze a taky odškodnění za kabelku!! A taky jsem jim to hned ráno poslala – mojí hanbatou fotku bez cenzury i s čouhající bradavkou.


Vlastně to celé dopadlo dobře 

Jako odškodnění z bazárku jsem dostala opravdu přenádhernou sukni, modrý nádech mého těla zmizel nějak sám a na modrou kabelku jsem vyzrála speciálně ředěnými obklady ze Sava. K dokonalosti mi snad chybí už jen ten chlap v posteli se smyslem pro humor :-D Proboha, snad se teď nezačnou tvořit fronty!? ;-)









neděle 8. května 2016

Je vagína sprosté slovo?

„Evi, já nevím, jestli tu tvoji událost o té vagině můžu dál sdílet“ řekla s provinilým výrazem Livie, když jsme po koncertě zašly „na jedno“.  „Jak to?“ – „No, chodí mi takový různý divný reakce – polovina lidí si myslí, že to je dobrý vtípek a druhá polovina je pohoršena, na co že je to zvu“ Pak se usmála a  spiklenecky zamrkala: „Víš co, napíšeme o tom článek!“ – „Tak jo!“ Přišlo mi to jako bláznivý, nicméně vůbec né špatný nápad. Vylovila jsem z kabelky papír a tužku. Objednaly jsme si další pivo, ať nám to líp píše. A mezi záchvaty smíchu jsme nastřídačku každá napsala asi 4 řádky. Které dohromady vůbec  nedávaly smysl. Pak jsme udělaly pár selfíček, nahrály rozhovor, o tom jak se nám píše článek o vagíně, zasdílely na nejrůznější sociální sítě. Chichotaly se a domýšlely, kdo všechno to uvidí (táta - paní učitelka mých dětí… trumfovaly se, kdo na tom bude hůř J Na uskutečnění ankety mezi kolemsedícími na téma: „Je vagína sprosté slovo?“ jsme naštěstí nedostaly dost odvahy.

Článek zůstal nedopsán. Ale téma mi viselo v hlavě. Myslela jsem si, že v dnešní době, kdy se na mě valí z internetu nabídky na vaginální mapování, cyklické ženy veřejně diskutují nad jednotlivými fázemi menstruačního cyklu, se nikdo nad tématem přednášky pohoršovat nebude. Ale je fakt, že jedna kamarádka mi napsala, že na účast na podobné přednášce nemá dost odvahy. Jeden cizí muž se v diskusi pod příspěvkem domníval, že hlavní náplní semináře, bude pomlouvání chlapů.

Takže ten článek je asi fakt potřeba. Budu to muset celé nějak objasnit…  Ale já vlastně nevím, co přesně bude obsahem přednášky. Já ji sice spolupořádám, ale ještě jsem se jí neúčastnila.  Cca před rokem, kdy Vendy poprvé na toto téma přednášela  u nich v Antakaraně, jsem věděla jistě, že ji chci slyšet. Téma se mi líbilo moc. A Vendy je úžasná vypravěčka. Vtipná, se svým vlastním svérázným humorem, proloženým ostravským dialektem. Vždycky, když vyprávěla historky ze svého života, všichni jsme padali smíchy ze žídlí.  Jsem si jistá, že ani vaginální přednáška nebude vážná, či snad dokonce nudná.

Měla jsem na výběr: sednout na pendolino a udělat si výlet na sever Moravy, a nebo dovézt horu k Mohamedovi. Věřím, že na výlet ještě dojde, v Ostravě jsem byla jen jednou jako malé dítě a docela ráda bych se tam podívala znovu. A stejně tak věřím, že se v Praze najde dost „potřebných“, kterým Vendina přednáška bude ku prospěchu.

Prosím vás, každopádně se ničeho nebojte, nebudem se tam vůbec svlékat, nebudem se tam ošahávat, ani si vzájemně ukazovat svá intimní místa. Nebudete se muset ani představovat a veřejně sdělovat, proč jste přišly a jaký máte vztah ke své vagině. Normálně budete sedět v příjemné kavárně, popíjet dobrou kávu, a poslouchat Vendy, jak vám vypráví svůj příbeh, jak vás učí mít se ráda, a dává vám návod, jak skrze komunikaci se svou vagínou, můžete objevit a následně rozpustit staré křivdy. Kdo najde odvahu, může sdílet i své zkušenosti, příběhy, nebo se na cokoli Vendy zeptat.

Kdo nebude pospíchat domů, může si pak ještě po Vendině přednášce poslechnout o mých kabelkových konstelacích.

Takže, odvážné čtenářky, pište si do diáře: pátek  10. června, 17h, kavárna Kafíčko 33, Zborovská 38, Praha 5. Místa jsou omezena, takže si je raději co nejdříve rezervujte na tel.:  777 150 100


A nakonec troška bulváru: Vagina Livie Kuchařové (Děkujeme Livii, že v rámci propagační akce naší přednášky propůjčila obrázek své vagíny :-D

P.S. Na mou úvodní řečnickou otázku nakonec odpověděla sama Vendy svým článkem: Konec hodných holčiček v Čechách aneb vagína není sprosté slovo 



úterý 22. března 2016

Duchu, duchu, přijď mezi nás...

Dnes ráno mi můj muž vyprávěl, jak mu zničehonic v koupelně vystřelila žárovka, prorazila skleněný kryt, udělala v něm díru a žárovka dopadla na podlahu mezi střepy stínítka naprosto neporušena. Vyhodilo to pojistky, které pak nešly nahodit… Musí si na to pozvat asi nějakýho odborníka. „A to jako elektrikáře, nebo vyháněče duchů?“ zeptala jsem se s trochou nadsázky.  

Hned jsem si vzpomněla na letní tábory, kde jsme po večerce organizovali tajné duchařské seance. Seděli jsme v kroužku, svítili baterkou, ruce spojené, ani nedýchali a ten nejodvážnější z nás předříkával: „Duchu Boženy Němcové, přijď mezi nás. Duchu Boženy Němcové, jsi-li mezi námi, zablikej“ A jak jsme pak ječeli a utíkali do postelí, když baterka skutečně zablikala. Můj dětský, ale velmi racionální mozek podobné situace vyhodnotil jako běžnou technickou závadu, či cizí zavinění. Existence duchů byla sice lákavá, ale zcela nereálná!

A tak šel čas.

Uběhlo  10-15 let a život mi přinesl další klíčovou duchařskou vzpomínku. Jedna moje kamarádka si našla nového přítele. Nadšeně mi o něm vyprávěla. A jen tak mmch. se zmínila, že ve volném čase odvádí duchy. Vyvalila jsem oči, zaklepala si na čelo, a v duchu si řekla něco ve smyslu: „Holka, ty máš fakt na ty chlapy smůlu.“  Představila jsem si skvadru z tenkrát oblíbeného filmu Krotitelé duchů a pomyslela jsem si něco o totálním magorovi.

A uběhlo dalších 10-15 let.

Můj nevěřící Tomáš už nebyl po bouračce na D1 tak úplně nevěřící. A pomalu se mu startovali jeho senzibilní schopnosti. A přišlo období, kdy zase začal chřadnout, něco ho trápilo. A tentokrát se mi už i svěřil: „Bojím se v baru. Po zavíračce tam vždycky někdo je.“ – „Jak to myslíš, že tam někdo je? Jako že se tam někdo schová na záchodě?“ – „Né, někdo stojí za mnou, když počítám peníze, ale když se otočím, tak tam nikdo není.  Někdo chodí po terase, nakukuje na mě přes sklo atd… A je jich tam moc. Celý zástup. To nejsou lidi. To je jako kdyby…“ Nedořekl.  Když celý dosavadní život něčemu věříte, teda spíš nevěříte, a najednou zjišťujete, že všechno je jinak, ego bojuje a nechce to jen tak přijmout. Možná tenhle boj ega, byl pro Tomáše ještě horší než samotný strach z duchů.

A já mu chtěla pomoct. Jako vždy. Tak jsem zasedla k počítači a projela to googlem. Objednala doporučenou knihu „Chlapec, který viděl pravdu“  (o klukovi, který žil v Anglii někdy před více než 100 lety, viděl duchy, auru a podobné věci a nikdo mu to nevěřil). Vyhodilo mi to i několik novodobých „ghost busters“ a já si vzpomněla na „magora“ od kamarádky. Nerozešla se s ním. Naopak, vzali se a mají spolu děti. Je to fajn chlap. O duchách s námi od té doby už nikdy nemluvili. (Ono je potřeba vždycky přefiltrovat, co komu kdy můžete říct. To jenom já to tady vykecávám úplně všem ;-) Tomáš sebral odvahu a i přesto (nebo právě proto), že se mu tenkrát vysmíval, zvedl telefon a požádal ho o pomoc.

Společně bar vyčistili. Dostali jsme i praktické rady, jak se zbylými duchy komunikovat. Že se jich nemusíme bát, že je můžeme i využít. A tak jsme se s nimi zdravili, když jsme přicházeli. A když jsem odcházeli,  popřáli jsme jim pěknou noc. Řekli jim, že teď už je to tu jenom jejich a ať nám to tu pěkně hlídají, že zítra zase přijdem.

Tomáš od té doby vidí duchy běžně. Viděl mého dědečka, když se noc před svým pohřbem, přišel s námi rozloučit. Seděl na svém oblíbeném místě v čele stolu a usmíval se. Viděl svoji mámu, která ho přišla na něco důležitého upozornit. Viděl cizí paní v klobouku v koupelně na dovolené…  Já mu to věřila, ale nechávala mu to. Tyhle nadpřirozenosti jsou prostě jeho parketa. Já neumím rozhoupat ani to přiblblý kyvadlo (a to dokáže snad 99% lidí)

No a pak zas uběhla nějaká doba (nebylo to teda 10 let, ale tak 1-2 roky)

Já byla zrovna v té fázi, kdy se mi zhroutil svět po rozchodu s milencem.  (Mmch. rozešel se se mnou přesně v den 25. výročí úmrtí mého táty. Krásná symbolika – já ho prostě ty 4 měsíce měla, abych dosytila ten obrovský deficit chybějící otcovské lásky.)  Víc o tom píšu tady. Neměla jsem tenkrát nikoho, kdo by při mně stál, kdo by mě nesoudil, podržel, rozuměl mi. Teda, myslela jsem si to. No a v téhle době, nám začal v ložnici blikat lustr. I přes znatelný pokrok v postoji k duchům, můj mozek vyhodnotil situaci obdobně jako na dětském táboře: „To bude asi odraz světel z projíždějících aut“ (ono to sice blikalo, i když žádné auto nejelo – lehce jsem to zkoumala, ale tak nějak jsem to nechala plavat)

Až když jsme byli na návštěvě u zmiňované kamarádky a její manžel „vyháněč duchů“ se zeptal na duchy v baru. „V baru dobrý, ale doma nám teď začal blikat lustr“ řekl na to Tomáš. A já zase vyvalila oči. Do té doby mě vůbec, ale vůbec nenapadlo, že by blikající lustr mohl mít souvislost s duchy. „To bude někdo z rodiny“ na to manžel-vyháněč. „Já si to taky myslím“ řekl můj manžel. A já jen zírala. No fakt mi to do té doby nedocvaklo. Ale najednou jsem věděla. Večer před spaním jsem se lustru zeptala. A on mi odpovídal. Blikal na souhlas, “mlčel“ na nesouhlas. To není možný!! To je můj taťka! Přišel, aby mě podpořil. Abych věděla, že nejsem sama. Že vždycky budu mít někoho, o koho se můžu opřít. Že to zvládnu! (I kdyby to on nebyl – i kdyby to byla vada na elektrickým rozvodu – mně to tenkrát obrovsky pomohlo!!)

Povídala jsem si s ním každý večer. Až jednoho dne prostě zmizel. Už nebyl potřeba.

Ještě bylo vtipný: Standa měl v tu dobu takovou hračku, plyšového medvěda, který po zmáčknutí někde na bříšku, řekl něco nesrozumitelnou angličtinou. A tenhle medvídek se jedné noci z ničeho nic sám začal spouštět. Ač byl někde zahrabaný mezi hračkami, nikdo se ho nedotýkal. Složitě jsme ho vždycky museli najít a vypnout. Manžel se divil, co se to děje a já tak provinile: „Víš, já jsem se včera večer taťky zeptala, jestli umí i něco jiného než jen blikat lustrem“ J

Takže komunikace s duchy už patří mezi mé běžné činnosti. Před 14 dny v Arnoštově na semináři Intuitivní astrologie jsme spali na zámečku ve věži. A tam jich bylo! Dokonce to byli takový exhibouši, že se nechali předvést i nevěřícím kolegyním. Naše děti běžně říkají, že máme doma dědečka, a ten nám bliká lustrem. No asi nebudem úplně normální rodina. Jestli si teď ťukáte na čelo, tak já vás naprosto, ale naprosto chápu. Ale bacha, abyste mi za 10-15 let nevolali o pomoc ;-)

Kdo bude chtít, tomu na pomoc přispěchám klidně hned – jakýkoli problém pomůžu vyřešit pomocí mých kabelkových konstelací.

Když je ten článek tak moc o manželovi - tak mu taky udělám reklamu - jeho terapeutické služby najdete zde: http://regrese-strop.webnode.cz/