pátek 5. prosince 2014

Mikuláš


„Tak co, jak se těší váš Kája?“ zaslechla jsem ráno v sámošce kus rozhovoru. Paní prodavačka se ptala paní přede mnou s natěšeným úsměvem. Až po chvíli mi došlo, na co se to ptá. A v duchu jsem vyděšeně vykřikla: „Těší??!!“ Vzpomněla jsem si na naši Julču, která se mě vloni už od půlky listopadu s obavami každý den ptala, jestli už dnes bude „čertí noc“. V jejích očích byl vidět opravdový strach. I když jsem ji každý den ujišťovala, že dnes ne a navíc, že se vůbec bát nemusí. Že si ji žádní čerti neodnesou, i kdyby zlobila sebevíc. Já ji prostě nedám.  A žádní čerti neexistují. Nevěřila mi. Síla slov paní učitelek ze školky byla asi silnější. Proboha, proč si musejí takhle pomáhat?? (Děti pak lépe uklízí, lépe jí, lépe…. , stačí je trochu postrašit. A čerti fakt fungujou i na ty největší zlobivce!)

Zjišťuju, že mi tenhle zvyk, který si zřejmě vymyslela církev, aby pěstovala ve svých ovečkách strach a poslušnost už od dětství, vadí rok od roku čím dál víc. Na církev mám pifku, mám s ní nějaké nevyřízené účty. Vadí mi poslušnost, manipulace a vyvolávání strachu, pocitu viny atd.

Vloni mě kamarádka pozvala na Mikuláše do kostela. „Bude taková zábavná dětská mše s nadílkou.“ říkala.  - „Proč ne? Děti poznají zas něco jiného.“ Byla to hrůza. Pro mě. Tam se totiž strašilo jinak. Né čertem, ale Bohem!

Věřím v Boha. Ale v Boha-Lásku. Boha, co miluje, co nesoudí, nehodnotí, netrestá, rozevírá svou náruč pro každého stejně. Tak jako každá matka miluje stejně své děti, bez rozdílu a bez podmínek.

K nám (našim dětem) Mikuláš nechodí. Nikdy u nás nebyl a nikdy snad ani nepřijde. Teda chodí – stejným způsobem jako Ježíšek – jde okolo a nechá dětem balíček sladkostí (i s kouskem uhlí). Ale bez celé té „komedie“ okolo. Nejdřív to bylo proto, že jsem nechtěla přítomností cizího nebezpečného vetřelce narušovat dětem jejich zónu klidu a bezpečí. Tak jsme chodili na takovéty společné akce v mateřských centrech, pořádali Mikuláše u nás v baru, nebo jsme se domluvili s některým Mikulášem na ulici (na neutrální zóně). A rozhodně děti čertem nestrašili.

Ale dneska mi vadí už jen otázka: „Jestlipak jsi byl/a celý rok hodný/á?“ – Proboha, co to je? Co to znamená „hodný“? Poslušný? Zavděčit seostatním? Dělat to, co se líbí jiným? Být přijímán? Tzn. Nebýt sám sebou? Vy si myslíte, že děti zlobí schválně? Aby nás naštvaly? A co my dospělí? My jsme byli celý rok hodní? Jak by se nám líbilo se někde takhle zpovídat a nechat hodnotit?

A co děti odpoví na tu otázku? Mají jinou možnost, než vystrašeně přikývnout? Co by se stalo, kdyby před hrozivě vypadajícím čertem klepajícím hláskem řekly: „No, někdy jsem i zlobil/a“. To by musel být hodně osvícený čert, aby řekl: „To nevadí, občas zlobí přece každý“ Takže vlastně nutíme děti lhát. Nic jiného jim totiž nezbývá.

Je mi 36 let  a doteď, když slyším řinkot řetězů, tak se mi sevře srdce. Jinak jsem si myslela, že žádné další vážné následky z každoročních návštěv čerta a Mikuláše u nás doma naštěstí nemám. Tento týden jsem si o svém postoji k této tradici povídala s jedním kamarádem. A najednou se mi vybavila vzpomínka z doby, kdy mi bylo 4,5 roku – a dost živá a rezonující. Bydleli jsme na vesnici, tam byl vždycky jen 1 čert s Mikulášem a obcházeli celou ves, dům po domu s celým průvodem dětí. Pamatuji se, jaký jsem měla pokaždé strašný strach, když se řinčení řetězů a zvonění zvonců začalo přibližovat. Tenkrát jsem plakala, bála se, seděla na zemi, záda přitisklá ke dveřím. Odhodlaná je sem nepustit. Nevyšlo to. Ale já to zvládla! Klepajícím hlasem, se slzama stékajícíma po tváři jsem odříkala básničku a dostala balíček. Byla jsem na sebe hrdá, že jsem to zvládla, že mě čerti neodnesli. Druhý den ve školce jsme si o tom povídali, jak jsme to kdo zvládnul.  A protože jsem na sebe byla opravdu hrdá, že jsem dokázala překonat tak obrovský strach, tak jsem se také zařadila mezi ty, co to zvládli dobře.  V tom se ozval chlapeček, jehož starší brácha dělal Mikuláše a který měl možnost včera nakouknout do našeho domova a vidět celou situaci svýma očima. A před všema dětma tenkrát řekl, že lžu, že jsem to nezvládla a všem popsal, jak jsem se bála, brečela a nechtěla Mikuláše pustit dovnitř.  Cítila jsem nespravedlnost, hanbu a ponížení.

Dodnes cítím tu velkou úlevu, když se nám některý rok podařilo přemluvit mamku, aby k nám Mikuláš nepřišel (aby nám jen nechal balíček za oknem, až půjde okolo) Když nám vyhověla, měla jsem obrovskou radost (možná větší než z celého toho balíčku)

Takže já to svým dětem dělám taky tak. Možná jednou ony napíší blog, že trpí tím, že u nás doma nikdy nebyl Mikuláš… Kdo ví ;-)

Ale já to prostě cítím jako správné.  I když můj postoj se vyvíjel a vyvíjet bude, i já to třeba za rok, dva, pět, deset budu mít jinak.


Dneska si prostě v souvislosti s Mikulášem vždycky vybavím vystrašené dětské oči a pobavený smích dospělých. Oni se baví dětským strachem??!! A to zřejmě úplně v pořádku není!

P.S. Pokud to máte jinak, nic se neděje. Univerzální pravda neexistuje. Článek vystihuje jen můj názor (ke dnešnímu dni). Nemusíte mít výčitky, jen třeba námět k zamyšlení...

Navštivte i mé profesní stránky: http://www.evastropova.cz/

úterý 2. prosince 2014

O náhodách a zhmotňování

„Náhoda neexistuje“ tuhle větu jsem najednou slýchávala stále častěji a ze všech stran. Bylo to v době mého otvírání očí, probouzení, začátku cesty, objevení, že ten život je úplně o něčem jiným, než jsem si myslela… Dobrá, takže neexistuje. Správně se tomu říká „synchronicita“ neboli „boží načasování“ Všechno má svůj důvod, proč a kdy se to stane. Bůh/vesmír (nebo prostě „to ono“, co nás tu má na starosti) je tak vynalézavý, že to tak neuvěřitelně narafičí, že náš mozek to prostě nebere jinak než:  „To byla taková zvláštní neuvěřitelná náhoda“ – kroutíme nechápavě hlavou.

Píšu to, protože se mi poslední dobou pár takových neuvěřitelných synchronicit v životě objevilo.

Ještě odbočím k tomu zhmotňování:

Kdysi jsem nakupovala boty tímto způsobem: Blíží se zima, potřebuju zimní boty. O polední přestávce jsem oběhla 2-3 obuvi, v každé vyzkoušela tak 10 bot, v hlavě si udělala žebříček. Druhý den jsem zase polední přestávku strávila obíháním obuví, zkoušením bot a rozmýšlením, které z nich jsou ty „nej“, po týdnu už jsem měla tak 3 favority, do kolečka si je zkoušela a čekala, jestli třeba některé zlevní, nebo naopak vyprodají, aby mi pomohli se rozhodnout. Impuls ke konečnému nákupu pak dal většinou až první sníh.

A jak to dělám dnes? Rozhodnu se pořídit si nové boty. Pár dní chodím po ulici a dívám se lidem na nohy. Sleduju při tom novinky, módní trendy a to, co se mi líbí a co rozhodně ne. Ujasním si, co potřebuju (podpatek, eleganci nebo pohodlí, nebo snad obojí?, barva, materiál a taky cena) Nevím, jak přesně mají boty vypadat, ale mám jasno  v tom, co mají splňovat. Pak vejdu do jakékoli obuvi, projdu mezi regálama a první boty, které splňují to, co jsem si „objednala“, beru. Protože to jsou oni! A kdyby tam náhodou nebyly, tak nezoufám. Je mi jasný, že na mě tentokrát čeká bonus. Tak za týden se objeví kamarádka, která si koupila boty, měla je 2x na sobě a nějak se v nich necítí a dá mi je výhodně! Nebo prostě něco podobného….

Takhle nakupuju všechno. Mmch. dobrý tip pro vás teď v době nakupování vánočních dárků.

Takže letos v létě jsem kupovala novou pračku. Dala jsem si dohromady požadavky, cenu, vybrala ji. Akorát jsem nějak zapomněla na to, že poštovné/dopravné u takové pračky není 69,- ale i 10x tolik. Takže díky ceně za dopravu jsem cenový požadavek přešvihla o 500,- . No nic – pračka se mi líbí, chci ji, s dopravou zdarma ji nikde nenabízí, tak ji prostě vezmu. Kašlu na 500,-. Objednala jsem ji. Po chvilce telefon: „Tady internetový obchod XY, paní Štropová, prosím vás, nezaplatila jste už tu pračku?“ – „Zatím ne, akorát se na to chystám“ – „To je dobře! My na ni máme tento týden akci. Nestihli jsme to ještě vyvěsit na internet. Prosím vás, odečtěte si od ceny 500,-„  Nechápavě jsem poděkovala a po zavěšení telefonu dostala záchvat smíchu.
Tohle bych ani nezveřejňovala, kdyby se mi teď na podzim nestalo něco podobného:

Chtěla jsem Kamče k narozeninám koupit kolo. Už ho má dlouho slíbené. Její staré kolo už je dávno Julči a ona nemá na čem jezdit.  Dala jsem zas dohromady požadavky, cenu jsem určila na 3500,- a řekla jsem si, že bych chtěla, aby kolo bylo už smontované, seřízené, abych s tím už neměla žádné starosti. – tohle jsem si „nastřílela jen tak od boku“, bez znalosti trhu.

Takže když jsem týden před narozeninami začala obhlížet terén, byla jsem nemile překvapena. Ceny kol v cykloprodejnách začínaly od 6tis (vyjímečně se dalo sehnat za 5 L - No, ono ani na tom internetu… Našla jsem za 3500,-  asi 3 druhy. Z nich mým dalším požadavkům vyhovovalo jen 1 – nějaké no name z Číny. Ale v recenzích psali, že má velmi dobrý poměr mezi kvalitou a cenou. Tak co? 6tis za kolo fakt dát nemůžu. Kamča není stejně žádná zdatná cyklistka, bude na něm jezdit jen kolem baráku, času nemám nazbyt, takže objednávám. Ale ouha! Kolo je vyprodané, nejen v tomto e-shopu, ale i ve všech ostatních. „Proboha, proč se mi to takhle komplikuje??!!“ nenápadně jsem pokukovala vzhůru. „Tak nic. Klid, nic se neděje. Začneme znovu“ – vynulovala jsem prohlížeč a zadala požadavek znovu – „to ne, to ne, to je drahý, to nemaj, to se mi nelíbí…“ Klikla jsem sem, pak tam, pak zas někam a najednou jsem se ocitla na stránkách e-shopu s českými koly (netušila jsem, že se v ČR ještě kola vyrábí) a tam bylo! Přesně ono a stálo 2999,-  Super cena, krásné, české, tradiční… (bez štangle). Akorát bude holt poštou. Ale to neva! Mám radost. Já si s tím poradím, případně někam sjedu, kde mi ho seřídí, pomůžou smontovat… Tak jsem objednala. Druhý den telefon: „Paní Štropová, my pojedeme v tomto týdnu okolo vás, my to kolo nebudeme posílat poštou, my vám ho osobně přivezeme – už smontované, seřízené.“ Zalapala jsem po dechu. Jak okolo?? Já bydlím v takové malé vesničce, tady ani nikdo nemůže jet okolo?? Nahlas jsem poděkovala – paní v telefonu, potichu pak tam nahoru. A zase se smála. Je tohle možný??

Vlastně to má společnýho jmenovatele: Vím, co chci. Když to pak vypadá, že nedostanu přesně to, že to bude mít nějakou „malou vadu na kráse“, tak mávnu rukou, nelpím, poděkuju i za to trochu jiné – nedokonalé.  A v tu ránu dostanu všechno „na stříbrném podnose“ J

Minulý týden jsem zažila další neskutečnou „náhodu“ (synchronicitu ;-):
Kamča potřebovala na divadelní představení jako rekvizitu starou aktovku –nejlépe takovoutu jako jsme nosili my v 80. letech.  No ještě před ½ rokem byla „uskladněna“ ve sklepě. V záchvatu mého čištění prostoru jsem ji vyhodila. (viz můj článek o úklidu a stěhování) Poprvé jsem pocítila lítost nad vyhozeným. Že by to křečkování přece k něčemu bylo…? Ne! Všeho je hojnost. Vždyť máme FB. Stačí napsat: „Neválí se doma někomu náhodou stará aktovka?“ – ozvala se paní. Prý má po synovi, klidně mi ji daruje. Ač jsem v inzerátu napsala, že to musí být aktovka jako aktovka, né žádný moderní batoh. Paní přinesla „aktovku“ ve stejném stylu jako mají obě naše holky. Šťouchla jsem do Kamily, která se začala nafukovat a otvírat pusu. Poděkovala jsem, vyměnila za pytlík bonbonů. Slušně vysvětlila, že takovouhle jsme si úplně nepředstavovaly, ale to nevadí, když neseženeme žádnou lepší, bude dobrá. Paní byla ráda, že ještě někomu poslouží, že ji nemusí házet do kontejneru. V autě jsem si to od Kamči schytala – že to bylo úplně zbytečný, to už si rovnou může vzít tu svojí… Vysvětlila jsem jí, že se nic neděje, že aktovku můžem klidně vyhodit a shánět znovu. O bonbony jsme snad nezchudli… Zatím jsem ji nevyhodila, nechala ležet na chodbě. Druhý den na dramaťák jiná maminka přinesla 1 starou aktovku navíc, takže zbyla i pro Kamču (bez mého přičinění). No a největší perlička: Přišli jsme domů a Kamile se rozbila ta její normální školní taška – ruplo zapínání. Jak jsem byla ráda, že mám tu „nechtěnou“ aktovku vyměněnou za pytlík bonbonů, že nemusí jít zítra do školy s igelitkou a já na rychlo shánět (a platit) novou!! Min. do vánoc může mít tuhle a pak se třeba Ježíšek postará…

A tak bych mohla pokračovat… Chtěla jsem těch příkladů napsat víc, ale asi už bych se zbytečně opakovala.

Vzpomněla jsem si, jak jsem tenkrát před lety četla tu již jinde zmiňovanou knížku Souvislosti od Z. Jordánové. Tam takové příběhy jsou. Tenkrát se mi strašně líbila. Akorát jsem si říkala: „Ty příběhy jsou samozřejmě upravený, základ je pravdivý, ale ty detaily jsou vyextrémovaný. Já to chápu, musí to mít příběh, pointu, musí to ty lidi chytit, musí to na těch příkladech pochopit… Takhle se to stát nemohlo, to je jasný“ Dneska vím, že mohlo. Protože můj život je plný neuvěřitelných příběhů...

Jsou to náhody? Splněná přání? Je to běžná věc? Stává se vám to taky? Možná, že až když jsem to přestala svádět na náhodu a začala objevovat a obdivovat božskou dokonalost a preciznost, začaly se takové věci v mém životě množit. A nebo tu byly vždy, jen jsem jim nepřikládala takovou váhu…

Přeji vám krásný neuspěchaný advent

P.S Navštivte i mé profesní stránky: www.evastropova.cz
/

čtvrtek 20. listopadu 2014

Luxusní snídaně

Jen takové krátké ranní zamyšlení:


Každé ráno vodím holky na zastávku k autobusu, zamávám jim, cestou zpátky koupím v našem venkovském obchůdku housky ke snídani a hned domů – takže na sebe hodím jen tak něco domácího… 

Dneska ale autobus nejel, čekaly jsme 20 min a nic L Prý je někde nějaká velká bouračka, uzavřená silnice… ten dnes nepojede. Ok. Tak jdem pro auto. Vzala jsem jen doklady, klíče – převlíkat se nebudu, na to není čas. Holky jen vyhodím před školou a zas pojedu zpátky. 

Kralupy zasekaný jako blázen, popojíždíme v koloně, na křižovatce ke škole dopravní kolaps, semafor je tu úplně na nic, nespolupracuje s "uzavírkovým" semaforem o 50m dál. Situace jak na Balkáně, platí právo drzejšího a většího. Odbočit vlevo je nemožné… Je 7:59. Vzdávám to. Prasácky přejíždím do jiného pruhu a jedu rovně. Odbočím o ulici dál. Zaparkuju na zákazu – vždyť jen vyhodím holky a zas jedu. Ale bacha – ta situace na silnici je fakt drsná, přechod pro chodce zrušený. Lepší bude, když je do školy osobně odvedu, když už jsem tu. Nejsme samy, kdo jde pozdě do školy. Vidím utíkat dalších min. 10 dětí. 

Cestou zpátky k autu vidím, že uprostřed inkriminované křižovatky bliká modrý majáček – auta stojí na všechny 4 strany, kam jen dohlídneš. A sakra! Jiná cesta domů, než přes tuhle křižovatku nevede :-( Co teď? Uvědomuju si, jak jsem se včera radovala ze života, jak mi všechno vychází, všechno je úžasný. A teď tohle? To mám za trest, nebo co? Tak co? Můžu sednout do auta, zařadit se do kolony a popojíždět v ní. A litovat se, jak jsem to včera zakřikla a jak se všechno otočilo. A nebo můžu jít do kavárny na snídani a tam v klidu počkat, až se situace uklidní. 

Tak jo. V kavárně jsem teda lehce znejistila, když mi došlo, že mám na sobě domácí tepláky, a z mikiny si nenápadně obírám zbytky bodláků – no a co!!! Objednala jsem si kávu s mlékem a croissant – moji oblíbenou francouzskou snídani, kterou si ale dopřávám jen velmi velmi vzácně. Vytáhla z kabelky knihu a dopřála si luxusních 20 minut. Dopravní situace se během té doby opravdu uklidnila, křižovatka (alespoň v mém směru) se stala běžně průjezdnou. A já se radovala, jak mi pořád všechno vychází a občas dostanu ještě takovýhle nečekaný bonus. :-)

Všechno je jen o úhlu pohledu (Y)

středa 5. listopadu 2014

Lepší dvakrát vyhořet...

Ufff!! To byl týden!!!

Tak jsem si tak myslela, jak mám to materiálno a lpění už vyřešeno. Když jsem v létě dokázala sbalit uzlíček těch nejnutnějších věcí (tím myslím těch pár plně naložených aut) a odstěhovat se se 3 dětmi do mého starého dětského pokojíčku k mamince.

Moc se tam toho nevešlo.  A navíc předtím, než jsme se nastěhovali, jsme si z něj udělali sklad zařízení z baru (byl až po strop naplněn skleničkami, talíři, ledničkami, ubrusy, popelníky, reklamními předměty a bůhvíčím ještě). Takže jsem nejdřív vyklízela. (a abych to měla kam přestěhovat, tak jsem ještě předtím musela vyklidit kus sklepa) – krámy, krámy… spousta… všude…


Takže od manžela si stěhuju jen to, co opravdu potřebuju. Nic navíc!! Dokázala jsem toho spoustu vyhodit. Spoustu oželet.  No jo, ono to bylo docela snadný. Když jsem věděla, že když budu potřebovat něco jinýho, tak prostě zvednu telefon a přijedu si to vyzvednout. Až jednou oznámil manžel mně: „Stěhuju se. Jestli z bytu ještě něco chceš, tak si pro to přijeď do konce měsíce, zbytek vyhazuju“ A sakra! Ale vždyť já ani nic nechci. Akorát děti tam mají sezónní věci (zimní bundy, boty), spoustu hraček. Já už nic důležitýho. Tak jsem si pro to přijela a ejhle: Jé, tady mám plnou skříň výtvarných potřeb – ještě z bezdětného období – tenkrát jsem pořád něco tvořila, zkoušela různé techniky (ubrousky, malování na textil, sklo, mozaika, svíčky, odlitky, aranžování…) – v tom je peněz, to by byla škoda vyhodit, třeba se k tomu zas vrátím… To beru. No jo, fotky a knížky a… tenhle hrnec nechceš? Tak já si ho vezmu. A spoustu dalších kravinek, o jejichž existenci už jsem ani nevěděla, ale jejich nalezení mi najednou nedovolilo je vyhodit…

Týden!! jsme intenzivně vyklízeli, třídili, balili, vyhazovali a odváželi.

Při lovení zapadlých hraček pod vanou a za pračkou jsem nostalgicky vzpomínala, že je to přesně 10 let, co jsme se do tohohle bytu nastěhovali a já v koupelně pustila z uzdy svou kreativitu a malovala na zeď vlny, spárovala dlaždičky modrou spárovačkou, natírala… To jsem se ještě při vzpomínkách usmívala.


Pak jsem přešla do kuchyně – moje kuchyň snů – každou poličku jsem tu promýšlela, malovala na milimetrový papír, studovala ergonomická doporučení, objížděla truhláře, který mi splní moje přání, vybírala ty nejlepší spotřebiče, kombinovala barvy… Tohle teď opouštím? To už nikdy nebude moje? Slzám se už ubránit nešlo.


Sakra – proč tak lpíme na věcech? Tahle kuchyň mě zabrzdila už jednou (když jsme chtěli s manželem koupit starý penzion na vesnici v severních Čechách a přestěhovat se tam), v červenci jsem ji opustila a teď když ji po 4 měsících „přijedu navštívit“ tak mě zas takhle rozbrečí!!?? Co to je? Ale tentokrát tam hrály asi větší roli ty vzpomínky, ten kus života, ta spousta vložené energie, než jen to, že se bez ní neobejdu. To už vím, že jo.

Ty bedny a tašky plné věcí, které jsem každý den odvážela a zaskládávala jimi náš 3x4m velký pokojíček – ty jsou teda fakt horší!! Co s nimi?

Před pár lety začala moje sestra rekonstruovat dům po dědovi a babičce – ale to je mega velký dům (7 místností, hospodářská stavení, obrovská zahrada…) – pustila se do toho, všechno vyklidila a vyhodila – zbytek rodiny se na ni díval skrz prsty – zdědila barák a teď ještě neuctivě všechno vyhodila! Neviděli jsme za tím tu spoustu práce, to že to asi nebylo lehké všechno to vyhodit a předtím všechno důkladně přetřídit – to vyhazování nebylo nepromyšlené (rodinné poklady zachránila a dobře uskladnila – fotky, dokumenty, kroje, obrazy, babiččin notýsek s recepty…atd.).

 I já tohle ocenila až s odstupem času. Opět bylo potřeba mnohé pochopit, změnit úhly pohledu a přístup k životu.

Uznat výhody vyčištěného takřka prázdného bytu/komory/garáže, oproti narvávanému k prasknutí vším možným, co by se jednou mohlo k něčemu hodit. Většinou to dopadne tak, že když zrovna tu věc potřebuju, tak si ani nevzpomenu, že ji někde mám schovanou. A nebo si vzpomenu, akorát už si nevzpomenu na jaké místo přesně jsem ji uložila. A přehrabovat se v tomhle všem??!! Tak radši jdu a koupím to nové. (A pak ji najdu – náhodou – až když je pozdě :-D

Když věříme v hojnost vesmíru, tak víme, že správná věc se k nám dostane v ten pravý čas. Úplně nečekaným způsobem. Tím schraňováním věcí pro případ nouze akorát ukazujem, že mu nevěříme: „Jojo, je to možný, že to tak je, ale jistota je jistota, radši to budu mít pod kontrolou“

Navíc prázdné skladovací prostory můžem využít k úplně něčemu jinému (co třeba k tvoření, sušení bylinek…). Nikde se netvoří „bloky“, které zasekávají proudící energii, úklidu je míň, takže víc času... A teprve když se zbavíme starého, může přijít nové - v životě, i v materiálnu.

Tohle všechno tu sepisuju nejspíš pro sebe, abych si ujasnila co se všemi těmi krabicemi. (Asi se nevyplatí je ani všechny vybalovat, co?)
K tomuto tématu doporučuju knihu Karen Kingstonové: Zbavte se nepořádku s feng šuej. Mj. tam můžete zjistit souvislost vašeho nepořádku v bytě s nepořádkem ve vašem životě. A fakt to sedí! 

V našem bytě byl (od jisté doby) největší nepořádek v dětském pokoji. Ať jsme dělali, co jsme dělali, nešlo se ho zbavit. Motivovali děti po dobrém, nutili po zlém, sama jsem se vrhla do generálního úklidu…, stejně za pár dní bylo zase všechno zpátky. Totální pocit frustrace. Podle bagua mřížky používané ve feng šuej, se pokoj nachází v zóně „Partnerství a vztahy“. A v pokojíčku byl ještě Kamilky psací stůl. Tak ten byl opravdu neukliditelný (navíc se na něj nesmělo šáhnout, protože byl její). Přes několik vrstev vystavených výrobků, různých tvořících materiálů a jiných serepetiček, se nedal používat. A úkoly se na něm snad ani nikdy nepsaly. No a tenhle stůl se nachází opět v zóně „Partnerství a vztahy“ Tak ani nemůžu křičet a nadávat dětem, když vím, že dokud si neuděláme s manželem pořádek ve vztahu, tak chudáci děti si ani nemají, kde hrát a psát úkoly :-D Ledaže bysme jim pokojíček přestěhovali do jiné zóny :-D (Což se vlastně stěhováním stalo)

A ještě musím přihodit jeden zajímavý poznatek z našeho stěhování/vyklízení: Většina sousedů ani nezaregistrovala, že já už tam pár měsíců nebydlím. Ale teď to vyklízení, každodenní nošení věcí do auta, už zaregistrovali a začali se ptát: „Vy se stěhujete? A kam? Někam daleko?...“ Nechtělo se nám každému na potkání vysvětlovat, že se stěhujem každý jinam, že já vlastně už odstěhovaná jsem atd. Tak jsme odpovídali tak nějak neurčitě. Jeden soused dokonce prohodil: „Vy se máte“. A já si vzpomněla, jak se cca před rokem stěhovali sousedi z vedlejšího bytu. Taky jsem jim možná řekla: „Vy se máte“. V duchu jsem si říkala: „Tak už i Štěpánkovi se stěhují a my pořád tvrdnem v téhle králíkárně :-(" Lehce jsem jim záviděla.
V neděli odstěhovali poslední skříňku a v pondělí u jejich dveří zvonil exekutor. Jojo, většinou jsou věci jinak, než je na první pohled zřejmé.
***
To nevadí, že ta úvaha nemá hlavu a patu? Úvod, stať a závěr? Mně tohle ve škole nikdy moc nešlo. Já to jednou vypiluju. Slibuju! Tohle jsou prostě sepsané volně plynoucí myšlenky, které se mi honily hlavou ten týden intenzivního vyklízení ;-)

Vyhazování zdar!



sobota 18. října 2014

Nejdřív práce, potom zábava!

„Nejdřív práce, potom zábava!“ křikla rozzlobeně babička na moje děti, když už je nebavilo pomáhat nám na zahradě a odběhly si (s maminčiným požehnáním) zaskákat na trampošce.

Musela jsem se ozvat, zastat se dětí a s mamkou si dost ostře vyměnit názory (až mě to pak mrzelo:-( )


Proč mě ta věta tak vytočila? Zpětně jsem se nad tím zamýšlela:
„Sakra, proč předáváme dětem tenhle nesmyslnej model?! Proč musíme oddělovat práci od zábavy? Proč nemůže být práce zábavou?“
Nemyslela to zle, jen předává dál, co sama slýchala od svých rodičů a prarodičů. Věří tomu, že to tak je.  Neví, že to může být i jinak…

Těchhle nesmyslných vzorců máme z dětství plnou hlavu a oni pak řídí náš život. Trvá dlouho, než je objevíme, následně změníme či odstraníme. Já jsem zrovna v té fázi – dělám si inventuru v hlavě. Vím, kolik je za tím práce. A tak si dávám pozor, co říkám svým dětem (i co jim říkají ostatní)
Věřím, že práce může být zábava. Nebo dokonce smysl života. Že se můžeme živit svým koníčkem. Tím, co nás baví, co nás naplňuje… A tohle chci předat svým dětem. A to nejen teorii. Já to chci i žít. Jít jim příkladem.

Jo, kdysi jsem seděla v kanceláři Po-Pá 8-17 u počítače a telefonu. Měla tu „jistou práci“ se smlouvou na dobu neurčitou!! a pravidelným stálým platem a na vánoce prémie, dárek a vánoční večírek. Odseděla jsem si to tam. Nebavilo mě to, nenaplňovalo, ale byla to ta „jistota“ – zachránila mě mateřská (teda, ta mě tenkrát taky nebavila a frustrovala – dnes už si ji užívám jinak ;-) a následné podnikání.

Rozjíždění  baru, to bylo ono!! Zjistila jsem, že je možné práci milovat! Milovala jsem úplně všechno (teda kromě vytírání záchodů a počítání daňového přiznání). Milovala jsem všechny hosty!! (I toho kluka, na kterýho jsem musela zavolat policajty, i toho, co nám nablil pod stůl, i toho, co ukrad bílou kouli z kulečníku, i toho, co zdrhnul bez placení…) Bylo úžasné potkávat tolik různých lidí, poznávat jejich osudy, sdílet s nimi radosti, starosti… (A jestli ze mě jednou bude nějakýten terapeut, tak tuhle lekci – práci za barem – beru jako velmi dobrý základ)

Další věc, kterou mě bar (nebo podnikání obecně) naučil, je odhození hranic. Vysmát se té „jistotě“ se smlouvou a stálým platem. Je absurdní, jak se toho spousta lidí drží jako klíště! Ano, mají své jisté, ale kromě těch vánočních prémií, nikdy nemůžou mít víc!! (pokud nevyhrajou ve sportce – kterou ani nesází – jak sami říkají) V podnikání můžeš být na nule, či v mínusu (taky jsme tím prošli), ale pak můžeš mít tolik, o čem se ti ani nesnilo. Kolik vyděláváš, záleží jen na tobě! A to nejen na píli a odhodlání, ale především na tom, co máš v hlavě. Jak myslíš, kde máš hranice…
Vlastně stačilo odbourat pár dalších programů (které mi byly vloženy ale až v dospělosti), že je krize, že lidi nemaj peníze, že budou radši sedět doma, že konkurence je škodlivá, že poctivě se nejde uživit (třeba bez výherních automatů) atd.


Děkuju za tyhle lekce!

Pak jsem si šla užívat tu třetí mateřskou – bylo mi jasné, že takhle dál už to se 3 dětmi nepůjde. Bylo třeba se poohlédnout po něčem jiném – Jeden společný plán (sen) s manželem tu byl – já z něj ale zbaběle vycouvala na poslední chvíli. Asi to tak mělo být. Nelituju toho. Ale o tom teď psát nechci.

Tak kam budou směřovat mé kroky?

Ideální práce se dá docela snadno najít. Stačí si ujasnit, co chceš dělat, s jakou pracovní dobou, jak daleko jsi ochotný/á dojíždět, kolik si za to představuješ peněz, nebo můžeš jít i dál: jakého chceš šéfa, kolegy… atd. No, ale pak musíš věřit, že taková práce existuje a že si ji zasloužíš atd. (Viz můj článek o přáních) Pokud to tak máš, začnou ti samy chodit nabídky…

Já vím jistě, že už nikdy nechci sedět v kanceláři Po-Pá 8-17, chci pracovat z domu, nebo případně i vyjíždět pryč, ale sama si určovat kdy a na jak dlouho, chci být svým pánem… ale CO budu dělat?

Někde jsem četla, že ideální práce je ta, kterou můžeš dělat i zadarmo. Co já bych tak mohla dělat zadarmo? Vždyť vím!!! Když jsem byla na té frustrující první mateřské dostala jsem „vysvobozující“ nabídku: pracovat pro místní mateřské centrum – zadarmo!! Dělala jsem jim propagaci a spravovala webovky. Strašně ráda, moc mě to bavilo, přinášelo naplnění, nepotřebovala jsem za to žádnou finanční odměnu. Ty zkušenosti se mi navíc hodily později při propagaci baru. A když jsem pak byla na třetí mateřské a měla najednou spoustu času, dělala jsem stejně tak zadarmo propagaci jedné místní restauraci, které jsem moc fandila (pan majitel výborně vařil, ale nikdo tam nechodil, tak jsem to musela vzít do svých rukou ;-). Tak to je ono! Propagace, marketing, nejlépe ten internetový – to mě baví a to můžu dělat i zadarmo!

A tak mi přišlo do cesty Liftago! Nejdřív bylo ještě tajemné. Trvalo mi, než mi došlo, že to je to ono – „práce snů“. Musela jsem zažít takový zvláštní den: Odřela jsem na autě pravý bok. Ale opakovaně! Nejdřív málem. V momentě, kdy si oddychnu, že je vše ok, tak si ho odřu opravdu. A za chvilku na mě zas auto troubí zprava – a já ho neviděla!!! Pak něco večer hledám na počítači – a zas to nevidím!! To není možné - co je to za zvláštní náhody? Pořád něco nevidím! Co znamená pravý bok? Mužský princip? Práce? - Aha! Ta pracovní příležitost – kam jsem se zaregistrovala, ale nechala to plavat!! Ještě ten den jsem to zasdílela na FB, oslovila osobně pár lidí, o kterých jsem si myslela, že by je to mohlo bavit a mohlo jim to jít a pro můj tým by byli přínosem. A ono fakt! Neskutečně se to rozjelo! Velice se mi líbí myšlenka Martina Hausenblase, zamilovala jsem se do něj jako do člověka. Úžasná práce sdílet jeho myšlenky, jeho vize, pomáhat měnit svět. Naprosto s ním souhlasím, moc mu fandím… A vydělávám jen na tom, že propaguju jeho myšlenky a momentálně jeho první produkt Liftago Taxi. Pokud vás to zajímá, přečtěte si víc tady.

Liftago se navíc stalo mou srdeční záležitostí i jinak. Přišlo mi do cesty v době, kdy jsem se rozcházela s manželem a dostala se do bezvýchodné situace: Jak sebe a děti uživím s tím nejnižším rodičákem? Kdybych šla někam pracovat, musím zaplatit hlídání pro Standu a moc mi toho nezbyde. Ukázalo mi, že řešení existuje! Že můžu pracovat doma, jak jsem si plánovala, a ty hranice výdělku přece neexistují… (Né, že by mi tolik už vydělávalo, já tam vidím tu perspektivu spíš do budoucnosti – ale ukázalo mi cestu, dalo naději…) Sehrálo svou úžasnou roli.

No a pak se objevila přírodní medicína. Četla jsem někde rozhovor s Helenou Houdovou. Říkala, že vystudovala  přírodní medicínu v USA. A já vyvalila oči: “ Škola přírodní medicíny!! To je ono!! To přesně chci!! Škoda jen, že něco podobného není i u nás… Jak vím, že není u nás??!!“ Sedla jsem k počítači a dala do googlu „škola přírodní medicíny“ a našla!!! A věděla, že to je ono. Bylo to vloni na podzim, skoro rok jsem čekala. Ale dneska… Dneska jsem se dočkala!! Mám za sebou první den ve škole  a jsem nadšená. Vím, že jdu správně. Sice nevím, kam jdu, jak to celé dopadne,  ale vím, že jdu správně. Asi jako když hledáte po fáborkách poklad – vidím vždy jen ten nejbližší fáborek a ten mi dává jistotu, že jdu správným směrem. A je mi jedno, co bude na konci, já si užívám tu cestu!! 

Děkuju

P.S. Zpětně z odkazu zjišťuju, že to, co vystudovala Helena Houdová, není přírodní medicína, ale léčivá strava - nicméně můj mozek si to tenkrát přebral jinak... ;-)






úterý 23. září 2014

Bouračka

„O čem budu psát teď, po všech těch porodech?" honilo se mi hlavou. Ale nechala jsem to být, ono to nějak dopadne. Počkám, až mě zas políbí nějaká múza... Včera večer jsem se vracela z chalupy. Byla tma a hustě pršelo, po dálnici jsem jela max. 90km/h. Kašlala jsem na moje vlastní ego, které upozorňovalo, že mě předjíždějí i kamiony a autobusy. Na zadních sedačkách jsem vezla to nejcennější, co mám a vpředu na mostě nápis: „Někdo se závodníkem narodí, někdo umírá“ a já najednou věděla, co je teď na řadě.  O čem mám psát:

Je to 4 roky zpátky. Po přečtení knížky od Z. Jordánové Souvislosti jsem začala odhalovat a zamýšlet se nad tím, co se mi v životě děje a proč. Na co mě to má upozornit, před čím varovat, kam navést. Přemýšlet nad synchronicitou a různými „náhodilostmi“.

Také jsem se učila řídit. Okolnosti mě donutily oprášit téměř 15 let nepoužívaný řidičák. I s tímto mi pomohla Z. Jordánová a její knížka Já řídím, která se mi „náhodou“ či „omylem“ („řízením osudu“?) dostala do ruky. Pomohla mi překonat strach a taky mi dala zvláštní pohled na řízení. Zdeňka zde přirovnává řízení auta k řízení života. Prostě někdo řídí a někdo se veze. A já se vozila – odjakživa. Můj muž zas od 18 let jen řídil.

Až do této chvíle. Abych se „vyjezdila“, začala jsem řídit já, pořád. Najednou se ocitl v úplně neznámé situaci. Otočili jsme si role. Po 10 letech předal „kormidlo“ své ženě a sám se vezl.

Bylo to v době, kdy jsme začali podnikat. Podnikali jsme už 4 měsíce, já pořád řídila a náš bar pořád nevydělával. Zrovna jsme byli ve fázi, kdy jsme do něj nacpali úplně všechny peníze, na zaplacení nájmu na další kvartál jsme vymetli všechny dobře schované rezervy a do obálek s nápisem „Kamilce od babiček“  a „Julince od babiček“ jsme vložili „dlužní úpisy“, na účtě byla 0 (můj rodičák přesně pokrýval náklady na byt). Takhle blbě jsme na tom ještě nikdy nebyli.

Já pořád věřila v obrat, čekala jsem ho každou chvíli. Ale Tomáš už to bral jako osobní prohru. Začal se chovat divně, nebyla s ním řeč, odsekával mi, nebo mi vůbec neodpovídal. Hlídala jsem si, co řeknu, aby ho to nepopudilo a nevedlo to zas k nějaké hádce. Pak mě začal obviňovat, že s ním manipuluju, že je všechno podle mě, že on nemá právo na svůj názor, že nemůže být nic podle něho… Jenom jsem zírala! Vůbec mi to tak nepřipadalo. Naopak! Bývala jsem taková, ale on byl první, kdo mě naučil dělat kompromisy, ustupovat… A pak mi to docvaklo! Ta situace přesně odpovídala tomu, co se psalo v knize Já řídím. On teď neřídil, řídila jsem já! Snažila jsem se mu to vysvětlit, ale neposlouchal mě, nevěřil, opovrhoval tím, co jsem četla, co jsem žila, opovrhoval vším, co bylo mezi nebem a zemí.

Jednoho dne se mi svěřil, že má občas sebevražedné myšlenky. Lekla jsem se a chtěla mu pomoct, ale odmítl ji, nechtěl se mi svěřit, nechtěl ode mě nic… Tak jsme tak žili vedle sebe, radši jsem na něj ani nemluvila, abych předešla konfliktům. Kšefty pořád nic, žádné zlepšení na obzoru…

Moje teta z Moravy nás pozvala na oslavu 50. narozenin. Rozhodli jsme se, že to je důvod k tomu, abychom poprvé na víkend zavřeli a užili si ho i jinak než pracovně. Pátek jsme ale obětovat nechtěli. Tak jsme naše děti poslali jako předvoj s babičkou a strejdou. A my jsme ještě páteční den strávili v práci, večer pršelo a moc hostů (opět) nepřišlo – ještě míň než jiné dny. (Klidně jsme mohli zavřít) No nic, před půlnocí jsme nasedli do auta. Byla tma, pršelo, dlouhá cesta před námi, já byla unavená, tak jsem s radostí po dlouhé době pustila k volantu manžela.

V Praze u Muzea se na palubce zničehonic rozsvítila kontrolka zatažené ruční brzdy. Jak jsem se zmínila, díky Z. Jordánové, jsem si podobných věcí všímala a přemýšlela nad nimi. Co mi to má ukázat? Jakou to má symboliku? Brzda = brzdi! Tvar kontrolky: vykřičník v trojúhelníku = pozor! Dej si pozor!  Manžel jel opravdu rychle, na to jaké bylo počasí. „Tomáši, zpomal. Jeď opatrně!“ – Zase mě neslyšel, neposlouchal, nechtěl slyšet, nevěří žádné symbolice, jsou to kecy, jede opatrně, má to pod kontrolou… Ok :-(

Dojeli jsme až na 21. km D1. Tam jsme dostali smyk (aquaplaning). Naše auto se stalo neovladatelným. Ve vysoké rychlosti jsme narazili do svodidel, auto se začalo točit dokolečka. Z jedné strany byla svodidla, z druhé strany jedoucí kamion. Čekala jsem, kdy mu vjedem pod kola, jestli teď, a nebo až při další otáčce. Byla jsem připravena zemřít. Opravdu zajímavá zkušenost. Vůbec jsem nemyslela na svoje děti, které by tu zůstaly jako sirotci. Vůbec jsem nehledala mobil, pro případ, že bysme to přecejenom přežili, abych mohla ihned zavolat záchranku. Vůbec jsem nebyla vystresovaná, necítila žádnou paniku. Byla jsem neuvěřitelně klidná, se vším smířená, připravená… Jen jsem čekala na to „teď“. Takže vůbec netuším technické detaily: jak dlouho jsme se točili, jakým směrem, kolikrát jsme narazili do svodidel, jestli jsme měnili směr točení, jak se měnil počet jízdních pruhů, co ten kamion vedle…
…Ale najednou jsme se dotočili a byli živí!!!! Viděla jsem naše strážné anděly, jak si utírají pot z čela :-) Z auta byl vrak, ale nám se nic, vůbec nic, nestalo!!!

Zajeli jsme ke krajnici a manžel šel posbírat kousky našeho auta rozeseté po vozovce. Vrátil se, zhroutil se za volant a začal brečet. Já brečela taky. Najednou z něj vypadlo: „Na tom místě, kde jsme poprvé narazili do svodidel, je křížek, pomníček kluka, který se narodil ve stejný den jako já (jen jiný rok) a když se zabil, tak mu bylo tolik, co teď mně... Ono mi to chtělo říct: „Tohle sis přál?“ Néé, tohle nechci! Bylo to varování!“ – Každé přání se splní. Ale před některými se život zeptá, tak jako počítač: „Opravdu si přejete tento soubor vymazat?“

Teta oslavila 50 bez nás. Zavřeno v baru zůstalo. A my jsme víkend probrečeli, ale našli si čas i na takové obyčejné věci – procházky do přírody, a taky už jsme dlouho (sami bez dětí) nezašli „na jedno“ – užívali si každičkou chvíli a radovali se z maličkostí. Neřešili jsme materiálno a existenční problém, tohle všechno zkusili ještě odložit, tenhle víkend byl ve znamení vděčnosti, pokory a přítomného okamžiku.

Až pak vytanula otázka: Co teď? Na účtě nula, ve skříni mezi prádlem, ani pod matrací už žádné rezervy nezbyly, předpokládaná cena opravy auta byla vyčíslena na 60tis (pokud se neobjeví nějaké další skryté závady), auto k podnikání je nezbytné. Podnikání nemůžeme ukončit, protože nájemní smlouva byla sepsána tak, že nelze vypovědět dříve než za 1 rok… Vypadalo to jako neřešitelná situace :-(

Ale jak jsme byli v té euforii "vděčnosti za život", tak jsme se z takové „prkotiny“ nehroutili. Však ono to nějak půjde.

Najednou jsme zjistili, že do baru můžem jezdit i vlakem (ty 2 přestupy nejsou zas až taková trága), dodavatelé jsou schopni nám zboží přivézt (je to malinko dražší, ale za benzín jsme dali víc), a po šichtě se sice domů už nedopravíme, ale spát se dá i v baru na rozkládacím gauči a domů jet ranním vlakem. Takže i bez auta to jde. A v ten moment se ozvala ségra, že jí stojí v garáži 1 nepoužívané auto (že na něj platí povinné ručení, aby si mohla dát náklady do daní, ale vůbec ho nepoužívá a bude moc ráda, když někomu poslouží a nebude jen chátrat) No a tak jsme dostali auto!

A to je právě ono! Řešení každé situace, každého problému existuje, i když ho nevidíte. Všechno se vyřeší, dokonce líp, než si dokážete představit. Stačí jen důvěřovat, nemít všechno nutně pod kontrolou, otevřít se všem možnostem, odhodit hranice... Nebojte se, „vesmír“ vás v tom nenechá, postará se o vás. Vždycky budete mít to, co potřebujete. Všeho je dost pro všechny.

Nevím, jestli tohle bylo to dno, od kterého bylo potřeba se odrazit, abych tohle všechno pochopila. Po materiální stránce určitě – zanedlouho nastal v podnikání obrat k lepšímu.
Vztah s manželem se tímhle zážitkem také spravil a stmelil (aspoň na nějaký čas). V jeho životě sehrála tato příhoda asi ještě větší roli: „Nevěřící Tomáš uvěřil“ – ale to si pak přečtěte, až to sepíše sám (už na tom pracuje ;-) …několik týdnů :-)


 Vaše Efka

neděle 14. září 2014

Staníkův porodní příběh

Po Julčině porodním příběhu, mám prý sepsat i ten Standův, tak já to zkusím… Ráda bych ho věnovala Ivaně Königsmarkové (zkušené porodní asistence, propagátorce  přirozených porodů, která v současné době čelí obvinění z těžkého ublížení na zdraví s následkem smrti – jeden z mnoha porodů, u kterých asistovala prostě nevyšel L) v projektu Příběhy pro Ivanu.

Ráda bych takto vyjádřila, že stojím na její straně. Nikdy jsem sice neplánovala žádný porod doma, naopak si zpočátku ťukala na čelo, když některá moje kamarádka o něčem podobném přemýšlela…  Ale člověk se tak nějak vyvíjí, nakukuje pod pokličku, mění úhly pohledu… K porodu doma jsem zatím odvahu nesebrala, ale díky dvěma předchozím porodům už jsem věděla, jak to nechci, a to je nejlepší předpoklad k tomu, srovnat si v hlavě, jak to chci.

Každopádně jsem zastánkyně svobodné volby místa porodu a mediální kampaň vedená proti porodům doma a záměrná dezinformovanost, vyvolávání strachu a taky nenávisti (vůči těm, co tak „lehkovážně hazardují s životem nevinného miminka“) mi silně připomíná totalitní protizápadní agitku.

Stejně tak jako totalitním politikům, tak i těm současným, se prostě hodí vychovávat tupé stádo – a k tomu patří i to, že si někdo lehne v porodnici, nechá si píchnout epidurál a zcela se odevzdá do rukou lékařů. A pak maximálně, když se něco stane, tak křičí a podává žaloby. Politici se bojí toho, že se tu přemnoží lidé, kteří se nebojí převzít zodpovědnost za svůj život. Proto tak hlasitě „honí čarodějnice“ - křičí a ukazují prstem a zakazují (pod záminkou, že to myslí dobře)…

Nechci v žádném případě znevažovat nebo nějak snižovat ty maminky, které se porodu bojí a chtějí vědomě předat zodpovědnost lékařům a rozhodly se, co nejvíc snížit bolest a využít výdobytky dnešní doby, je to jejich volba, mají na ni právo. Ale stejně tak ty ženy, které se rozhodly toto všechno nevyužít a  zcela důvěřovat vlastnímu tělu a svému miminku, by měly mít právo zase na toto.

Během posledních několika málo let se mi zcela změnil pohled na život. Nemusíte se mnou souhlasit, ale já to tak mám. Věřím, že miminka si své rodiče vybírají. Že přicházíme na svět, abychom se tu něco naučili, dávali a dostávali lekce, co nás posunou. Vím, že žádné náhody neexistují, že se stane právě to, co se stát má. Že tomu nijak nezabráníme. Takže pokud má miminko zemřít, tak prostě zemře – a je jedno, jestli v porodnici, doma, nebo v autě cestou z porodnice… (ono si dokonce takový osud vybralo, mělo si něco odžít, možná tím něco naučit své rodiče, mělo to tak být…). Takže nějaká procenta pravděpodobnosti a „kdyby“ pro mě fakt nemají smysl.

Také jsem se naučila dívat na svět z různých úhlů, nejen z toho svého. Zkuste se vžít do miminka: Vznikne a vyrůstá v maminčině bříšku, žije tam dlouhých 9 měsíců, je tam tma, teplo, voda, takový pravidelný rámus (maminčino tlučící srdce a pohybující se střeva), taky občas slyší mámin hlas, houpe se to, když chodí… - tohle je pro miminko známé prostředí, tady žije. Pak se najednou stane něco divného: divné tlaky se miminko snaží vypudit z „domova“ někam ven, velmi úzkým tunelem, moc to nejde… (porod z pohledu dítěte můžeme třeba přirovnat k smrti z pohledu našeho – naprosto netušíme, do čeho jdeme) Co se to děje? A venku je sucho, světlo, ruch, zima… Miminko nechápe, kde je, proč tu je... Jediná jistota je známý zvuk matčina srdce, její vůně a příp. její hlas. Proto se miminko přikládá po porodu na břicho či k prsu, aby se uklidnilo: „Neboj, jsem tu pořád s tebou“.  A jak se asi cítí miminko, které hned po porodu chytne sestřička a honem ho odnese do inkubátoru!!?? Vezmou mu i tu poslední jistotu (mámu!) To se stalo při obou mých předchozích porodech. Kamilka se narodila ve 36+0 (přesně v den, kdy už nebyla dle tabulek zaškatulkovaná jako nedonošená), ale stejně mi ji sebrali, nenechali ani ty 2h na porodním sále. Já vlastně nevím ani proč? Asi proto, že se „to tak dělá“ L

Julča se narodila ve 34+3, a ač měla stejnou porodní hmotnost jako Kamča, apgar-score 10-10-10, byla prostě nedonošená, tak v inkubátoru strávila téměř  14 dní (byla dokonce převezena i do jiné nemocnice – beze mě) – já jen bezmocně přihlížela, jak mě mele zdravotnická a tabulková mašinérie a nemohla nic dělat… L

Takže když jsem byla těhotná potřetí, nenechala jsem nic náhodě. Spojila se s kamarádkou, která měla za sebou několik přirozených porodů, zkušenost s porodem doma, i v porodnici. A společně jsme začaly vypracovávat porodní plán „na míru“ – srovnávala jsem si priority, co chci určitě, co jsem ochotná oželet, co určitě nechci a sepisovala. Celé jsem to měla zaměřené na to, že je pravděpodobné, že se opět miminko narodí dřív. Chtěla jsem nějak vysvětlit lékařům, že já mám prostě „kouzelné tělo“, které dokáže vypěstovat miminko rychleji, že mi k tomu stačí o měsíc míň, než jiným. Ale miminko je v pořádku. Že nechci, aby mělo speciální nedonošeneckou péči, jen proto, že v břiše strávilo o pár týdnů míň, než jiná miminka. Chtěla bych, aby k mému nedonošenečkovi (pokud bude zdravý!!) přistupovali jako k donošenému. Kromě toho jsem samozřejmě chtěla přirozený porod, nechtěla jsem žádné urychlující (či zastavující) injekce, nechtěla jsem umělé vyprázdnění (tělo je chytré, umí se v tomto případě přece vyprázdnit samo), nechtěla jsem ani píchnutí vody,  či zbytečné nastřihnutí (pokud to nebude nevyhnutelné a budu s tím souhlasit). Chtěla jsem, aby se mnou konzultovali všechno, co se mnou chtějí dělat (žádné „někdo přijde, něco mi píchne a zas odejde a neřekne ani „bú“ – jak se mi to stalo při minulých porodech, nebo: „Vy jste mě nastřihli? Proč? Proč jste mi to neřekli? Nezeptali se, jestli s tím souhlasím?“ – odpověď: „Prvorodičky nastřiháváme vždy“ atd. atd)

Vybrala jsem si porodnici na  Mělníku, mám ji nejblíž, rodila jsem tam Kamču, tenkrát jsem nebyla moc spokojená (hlavně s poporodní péčí, s nedůstojným chováním k maminkám), ale prý se tam toho od té doby hodně změnilo, jsou přístupní přirozenému porodu a může se tam rodit už od 34. týdne. Všechno jsem si zjistila, a to nejen z webu (tam se totiž vždycky hodně přikrášluje), ale i od jiných maminek, co tam rodily nedávno a při Dnu otevřených dveří jsem si nenechala zacpat pusu „krásným novým porodním sálem“, ale pěkně jsem se na všechno zeptala, na každé „co kdyby“. (a nad krásným novým porodním sálem jsem si jen povzdychla: „když já rodím tak rychle, že si tuhle místnost ani neužiju. Škoda L)

12.12. v 1h ráno mi praskla voda (byla jsem zrovna 34+3 přesně jako jsem rodila Julču). Manžel zrovna jel z práce, tak cestou naložil babičku (aby pohlídala holky), doma naložil mě a jeli jsme. V autě začaly lehké kontrakce. (Probíhá to jako vždy)

Ale přijeli jsme tam a nic. Kontrakce začaly slábnout, plodová voda netekla… (byla jsem zvyklá, že teče a to dost, tak mě ani nenapadlo přivézt vložku na analýzu) Plodový vak dle UTZ neporušen. Prý jsou 3 možnosti: a) jsem se počůrala (prý to je klidně možné a není se za co stydět) b) plodový vak praskl jen malinko někde nahoře (proto už voda neteče. Ale je tam díra.  A kvůli riziku infekce je nutné, aby se do 24h dítě narodilo) c) byl plodový vak dvojitý a praskla jen vnější vrstva a vyteklo trochu vody, co bylo mezi.

A protože kontrakce slábly, nic nenasvědčovalo začínajícímu porodu, chtěli poslat manžela domů a mě dát na normální pokoj. Protože opravdu rodím rychle a tušila jsem, že jakmile manžel dojede domů, tak zas pojede zpátky. Tak jsem přemluvila sestřičky: „Pokud máte volný porodní pokoj a pokud to nějak někomu nebude vadit, mohli bysme s manželem tady zůstat spolu?“ – Nebyl problém. Takže první splněné přání: Užila jsem si ten nový pěkný porodní pokoj. Až do 6h ráno jsem ležela na porodním lehátku a manžel pospával v křesle. Nic se nedělo. Tak jsem si po celou dobu vizualizovala svůj porod. Naplánovala jsem si, že tu potkám nějakého osvíceného neonatologa, který mi splní moje požadavky a já si konečně užiju porod, tak jak chci, i přesto že rodím předčasně.



V 6h ráno poslali manžela domů a mě na nemocniční pokoj. Celý den se nic nedělo, ležela jsem a luštila sudoku. Trošku ve mně hlodalo svědomí: „Proč jsem tu vložku vyhodila? Třeba jsem se fakt jenom počůrala. A teď kvůli tomu mi úplně zbytečně vyvolají porod ve 34. týdnu!! L Jsem fakt blbka!“

Odpoledne si mě zavolal do své kanceláře pan primář-neonatolog. Mladý sympaťák. Na stole ležel můj porodní plán, s jeho poznámkami, různě podtrhaný zvýrazňovačem. Začal vážně – představil se a začal mi předříkávat svůj profesní životopis, abych věděla, s kým mám tu čest. (Vůbec mě to nezajímalo a chtěla ho už utnout) Řekla jsem já nějaký ten úvod: „o mém kouzelném těle, co umí vypěstovat zdravé dítě o pár týdnů dřív, než ostatní“ – to zas utnul on mě: „Musím vás informovat, že je mou povinností informovat sociální odbor, případně i policii, pokud budete odmítat pro své dítě lékařskou péči“ – „Já neodmítám pro své dítě lékařskou péči, já odmítám jen zbytečnou preventivní lékařskou péči“ Chvilku jsme se dohadovali, ukazovali jeden druhému, jak to máme. On mi povídal, o jeho zodpovědnosti, o nutnosti předvídat a zasáhnout dopředu. A já o své důvěře ve vlastní tělo a své dítě, o tom, že maminčino bříško je pro dítě ten nejlepší inkubátor a sjednocení dechu dítěte s matčiným lepší než hadička s kyslíkem. Tak jsme si povídali. Připomínalo mi to obchodní jednání, kdy každý hájí svoje zájmy a snaží se dohodnout obchod (ale nemyslím to špatně, po předchozích zkušenostech, kdy se mnou lékařský personál jednal „z výšky“, kdy jsem neměla právo se nějak vyjádřit, tak tady jsme jako obchodní partneři byli s panem primářem na stejné úrovni) – Najednou já chápala jeho a zřejmě on chápal i mě. S odstupem času ho vidím jako anděla, který tam byl kvůli mně vyslán ;-) (asi za půl roku jsem ho doporučovala jiné kamarádce a prý nikdo takový tam nepracovalJ) Dohodli jsme se: „Za jistých okolností jsem schopen všechny vaše požadavky akceptovat“ – „Co jsou ty „jisté okolnosti“?“ – „Že bude dítě zdravé, bude mít přijatelnou porodní váhu, a budu u toho já osobně!“ Měla jsem chuť ho obejmout! Loučili jsme se jako kamarádi, spiklenci.

Tak kvůli tomuhle jsem měla ten zdvojený obal, který mi prasknul 24h předem, abych mohla uskutečnit tuhle „obchodní schůzku“ – to mi došlo až zpětně. Zatím jsem pořád řešila, co se mnou bude, když porod nezačíná. Ale na to, jak mi vyhrožovali, že musím porodit kvůli infekci do 24h, se mnou žádné plány neměli. Ono totiž samo…

Přesně po 24h – tj. 13.12. někdy po půlnoci se mi rozjely kontrakce, ale vlastně to nebyly kontrakce do břicha, ale silné křížové bolesti. Ale jaké!. Šla jsem o nich říct sestřičce, ale ta právě dokončila půlnoční obhlídku a vlezla do postele, takže se jí nechtělo vstávat a odbyla mě. Já zavolala manželovi, že už. A prodýchávala, obmotaná kolem trubky od topení. Když ani po půlhodině nikdo nepřišel, šla jsem vzbudit sestřičku znovu a razantněji. To už volal manžel, že je u dveří, že ho nechtějí pustit dovnitř se slovy: „tady nikdo nerodí“ a že mu je fakt venku zima (asi -10 stupňů). Tak to už jsem sestřičku zburcovala a přesunula se na „můj“ minulé noci vyzkoušený porodní pokoj. Svlékla jsem se do naha a s balonem si zalezla do sprchy. Bolesti byly šílené, ale pořád mi nepraskla ta voda. (obal byl pěkně pevný, nabízené píchnutí jsem ale odmítla). Ulevovala jsem si teplou sprchou a měněním polohy. Když už byla bolest neúnosná (rodila jsem celý ten obrovský naplněný plodový vak), začala jsem jednat. Dřepla jsem si a ze všech sil zatlačila, ozvala se rána a po místnosti se rozstříkl gejzír vody. Manžel utíkal pro personál a už to frčelo. Pomohli mi na porodní lehátko a tam jsem během chviličky porodila našeho Staníka. A neskutečné se stalo skutečností. Ač nebyl přítomen pan primář, dostala jsem Staníka na břicho, ještě špinavého, spojeného pupečníkem se mnou, nechali dotepat pupečník, pak ho manžel přestřihl, porodila jsem placentu, celou dobu se Staníčkem na břiše. A fakt normálně lezl! Dolezl mi k prsu a sám se přisál a regulerně pil. Změřili, zvážili a umyli ho až po těch 2 hodinách a všechno v naší přítomnosti!! A zbytek noci strávil se mnou v posteli. Neskutečné. Narodil se 34+4 – jako Julča. A naprosto odlišný postoj. (Julču naložili do sanitky a odvezli o 50 km jinam a já ji viděla až za 2 dny, a pak 14 dní si ji vytahovala ze skleněného akvárka jen každé 3h na kojení)

Říkala jsem si, jak se to tu za těch pár let změnilo, i přístup personálu je jiný. O všem mě informovali, vysvětlili mi, proč mi to chtějí dát a čekali na můj souhlas. To je fakt změna! Druhý den jsem dostala spolubydlící – k té přišli, něco jí píchli a zas odešli, neřekli ani „bú“ – aha, to už jsem někdy zažila. Tak že by měl takovou moc ten porodní plán?! (a ta schůzka s panem primářem?) – Prostě v porovnání s mou spolubydlící-prvorodičkou jsem si připadala, jako když to tam mám „podplacený“ (akorát v té obálce místo peněz byl porodní plán) – takže nepodceňujte porodní plány, srovnejte si, jak to chcete a stůjte si za svým, někdy je to těžké, ale stojí to za to!

P.S. Zpětně bych tento příběh chtěla věnovat ještě jednomu člověku - a to panu primáři MUDr. Jiřímu Havránkovi - to je totiž on, který se ke mně choval tak (pro české zdravotnictví) nestandartně a kterému jsem vděčná, že jsem si mohla prožít krásný porod. Tento článek jsem napsala pouhých pár hodin předtím, než se v médiích objevila kauza "Psychicky nemocný primář týral děti". Připadá mi, že tato kauza ukazuje to samé, co v případě Ivany Königsmarkové - obrovskou manipulující sílu médií a lynčující dav, který jen tupě přebírá informace, aniž by si je nějak ověřil, přebral, podíval se na ně i z jiného úhlu... Pokud se chcete podívat na tento případ i jinak a vyslechnout druhou stranu, zde je FB-stránka

čtvrtek 4. září 2014

Jak naše Julinka na svět přišla aneb I porod může být groteska

V pondělí jsem slavnostně vedla do 1. třídy naši druhorozenou dceru Julinku. „Nedávno se nám tu narodila“ okomentovala její fotku na Facebooku moje spolužačka Nikola. To je pravda a tenhle příběh stojí taky za zveřejnění ;-)

 Ale musím začít pěkně popořádku (zeširoka):



Když jsem byla těhotná poprvé, bylo to pro mě všechno nové a já chtěla mít všechno ošéfované co nejlépe. A protože manžel mé sestry je gynekolog-porodník, chtěla jsem, aby mé první dítě na svět přivedl právě on. Co na tom, že jeho pracoviště je od mého bydliště vzdáleno 300km. Ale je to porodnice, kde jsem se narodila já, mí sourozenci, rodiče a vůbec skoro celá naše rodina. Takže čert vem vzdálenost. Prostě se 14 dní před termínem sbalím, odstěhuju se k ségře a porodím v Kyjově! Kamilka byla jiného názoru, narodila se o 4 týdny dřív (na Mělníku).

Ale protože poporodní péče a především chování personálu se mi až tak nelíbilo, když jsem byla za pár let těhotná znovu, chtěla jsem opět rodit na Moravě u svého švagra. Tentokrát to mám ošéfovaný líp – přestěhuju se už měsíc!!! před termínem.

Naposledy jsem navštívila svého gynekologa, přebrala od něj veškerou dokumentaci, popřál mi šťastnou cestu a bezproblémový porod. A ještě před odjezdem na Moravu jsme s manželem naplánovali poslední společný víkend – v Krkonoších v penzionu mé spolužačky. Byl to pěkný relax: příjemné procházky na zdravém horském vzduchu, výborné jídlo, milá společnost… V sobotu navíc přijela i další naše spolužačka, která shodou okolností čekala také Julinku a ve stejný termín! Takže jsme porovnaly břicha, radosti, starosti a zkušenosti. A když jsem jí šla zamávat, letěl kolem čáp! Smály jsme se a volaly, že je tu moc brzo, že nám ještě pár týdnů do porodu schází…

Šla jsem si na chvilku odpočinout do našeho pokoje, lehla jsem si a najednou cítím nějaké „křup“  Tvl!! Mně snad praskla voda! Vždyť jsem teprve ve 34. týdnu!!?? Co teď?! Místo paniky se mi chtělo smát. Přišlo mi to strašně absurdní, rodit na dovolené a navíc zas pokažený plán s Moravou… A protože můj první porod byl opravdu rychlý (1,5h od prasknutí vody doma v obýváku až po narození Kamilky v mělnické porodnici), musela jsem jednat rychle:  Přivolala manžela, objasnila situaci, ten vzal Kamču a pár jejích věcí a šel vysvětlit situaci Nikole a poprosit ji o pohlídání a postarání se o naši starší dceru po dobu naší nepřítomnosti. Já jsem mezitím naházela pár nezbytných věcí do igelitky. Zároveň jsme se všemi seběhnuvšími začali řešit, kam pojedem. V okolí je porodnic několik (Vrchlabí, Trutnov, Jilemnice), v žádné z nich ale nejsou zařízeni na porod nedonošených dětí. Nejlepší by bylo jet rovnou do Hradce, ale z časových důvodů jsme to zavrhli. Vyhrál Trutnov.

Protože se trošku zabývám astrologií a vím, že místo narození hraje v horoskopu svou roli. Přemýšlela jsem cestou nad tím, jak jsme naší dceři během těchto 10 zběsilých minut naplánovali její osud. Rozhodli za ni. Jak jsem se mýlila…

Z myšlenek mě vytrhlo skřípání brzd a blikající majáček před námi – Jánskými Lázněmi jsme projeli 100km/h rychlostí.  Takže plácačka a obligátní: „Pane řidiči…“ Manžel vyskočil z auta a: „Vím, vím, jel jsem rychle. Spěcháme. Žena rodí“ A zase naskočil do auta nečekaje na reakci. Pan příslušník nakoukl do okýnka, očima přeměřil mé břicho a vyveden z míry začal koktat: „ No… tak… se tu zastavte, až pojedete zpátky…“ Manžel zařadil, šlápl na plyn… A mě se chtělo zase smát (V duchu jsem si to zakazovala: Co se směješ! To je vážná situace! Smát se můžeš, až všechno dobře dopadne!)

V Trutnově nás přivítali větou: „Tady se rodí až od 36. týdne. Vás převezeme!“ Moji stále dokolečka opakovanou větu: „Rodím rychle“ všichni ignorovali.
Takže pan doktor, místo aby se věnoval mému rození, zasedl k telefonu: „Haló, Hradec? Máte plno? Aha…“…, „Haló, Pardubice?“… „V Pardubicích by vás vzali, ale nemají sanitku s personálem, a my taky ne :-(“ …“Haló, Jaroměř?“  …“Jóooo, v Jaroměři mají sanitku. Máme vyhráno!“ Takže z Jaroměře přijede sanitka, v Trutnově mě naloží a odveze do Pardubic. Hmm… Pomalu jsem se začala smiřovat s tím, že mé druhé dítě se narodí v polích. Pak že jsem za něj rozhodla místo narození! Houby!

Píchli mi injekci, co zastavuje porod  a začali řešit, jestli mám zaplatit 30, 60 nebo 90,- Kč. Čekali jsme na sanitku.

Moje zeměpisné znalosti východních Čech nejsou zas až tak úžasné, takže až později doma jsem si na mapě našla trasu: Jaroměř – Trutnov – Pardubice a zjistila, že je to víc než 100km!

Možná to moje vyprávění zní trošku děsivě a beznadějně. Mně se ale opravdu pořád chtělo smát – pro mě to byla totální fraška – komedie! (Asi jsem věřila, že všechno bude v pořádku, neměla jsem strach) A ještě víc se mi chtělo smát, když konečně dorazila sanitka. Pán ze sanitky ke mně přistoupil, podal mi ruku, položil asi 5 otázek, obrátil se k doktorovi „telefonní ústředně“ a suše mu oznámil: „Paní nikam nevezu. Nejsem zařízen na porod v terénu. Nashledanou!“ – „Počkejte, počkejte… To mi dáte písemně!“  - „Klidně“ Tak to už jsem málem fakt vyprskla smíchy.

„No nic, odpojte ji, porodíme tady“ A tak se naše Julča narodila v Trutnově! – Ale já to za ni nerozhodla! To ona sama!  Možností měla spousty :-D



Tenhle zážitek mě naučil, že věci se prostě dějí správně a samy, že někdy je prostě ovlivnit nemůžeme. Zvlášť když se týkají někoho jiného. Že sice můžeš svými přáními ovlivňovat svůj život, ale jen ten svůj. Nad osudem jiných lidí (i když jsou to tvoje děti) moc nemáš.

No a třetí dítě už jsme ani na Moravě nezkoušeli. Mmch. Díky předchozím dvěma porodům už jsem věděla, jak to nechci a mohla si ten třetí užít tak, jak chci! Ale to už je jiný příběh – klidný, plný „kouzel“ a splněných přání a o tom třeba zas jindy... ;-)