S regresní terapií jsem se prvně setkala před několika lety. Četla jsem knihu, kde terapeutka vypráví příběhy ze své praxe. Ty příběhy mě ohromily. Toužila jsem uskutečnit taky takový „výlet do minulosti“ a něco podobného prožít – ze zvědavosti a také z „vědeckého hlediska“ – zjistit, jak je to možné? Přijít tomu „na kloub“. Uměle jsem si vytvářela problémy, které bych si mohla pomocí regrese řešit a díky nim se podívat do minulosti. Asi se nedivíte, že to tenkrát nevyšlo…
Znovu jsem se s regresí setkala v situaci, kdy jsem byla takřka „na dně“, měla jsem pocit, že se motám v kruhu a nevím, kudy z něho ven, nemám směr a cíl a možná ani smysl života, všechno se mi hroutilo a problémy se objevovaly na všech frontách. Věděla jsem, že na tohle už sama nestačím. Když se objevila možnost zkusit regresi, kývla jsem. Jen jsem nevěděla, který z těch mých mnoha problémů, je ten stěžejní, na který se podíváme. Byla to těžká volba, a když jsem konečně jeden upřednostnila, moje podvědomí mělo jiný názor a vedlo mě jiným směrem ;-)
Před vstupem do podvědomí jsem se rozbrečela, strašně jsem se bála otevřít dveře a vstoupit (můj strach vykročit do neznáma), ale dokázala jsem to.
Na základě přečtených příběhů z knížek jsem si představovala, že uvidím odehrávající se filmový příběh – nejlépe barevný a zvukový. Ale nic takového se nekonalo. Neviděla jsem nic a trvalo mi docela dlouho, než jsem identifikovala, kde jsem. Místo barevného filmu jsem viděla max. starou ošuntělou fotku – černobílou a dost rozmazanou. Zato jsem „věděla“. Na každou terapeutovu otázku jsem ihned znala odpověď. A také jsem měla dost silné tělesné prožitky – cítila jsem bolest, horečku, rostoucí těhotenské břicho, dusila se, dost autenticky rodila, mávala „křídly“ jako symbol svobody… atd.
Regresí jsem od té doby prošla několik. Tuto metodu (stejně tak jako systemické konstelace) mohu opravdu upřímně doporučit všem, kteří potřebují k řešení svých problémů pomocnou ruku. Tyto metody vám dají nadhled, můžete najít příčinu vašich problémů, pomohou vám odpustit a celý problém tak „rozpustit“.
V Tomášově metodě se mi moc líbí prvek „měnění minulosti“: Nejdřív si prožiju příběh se svými dopady, které si nesu s sebou až do přítomnosti (a které mi vadí – také pro to jsem tu a řeším si to). A pak se vracíme o kousek zpátky, děláme malou změnu „ve scénáři“ (v mém případě je to většinou zaměnit vzdor/truc za lásku, odpustit křivdy, otevřít to zabarikádované srdce, které se chrání proti dalšími zásahu, a rozevřít ruce k objetí a smíření) – takhle jednoduchá změna (v myšlení) a příběh se pak odehrává diametrálně jinak a končí happyendem jak z pohádky ;-)
Není žádný předem daný osud, na který si můžeme stěžovat, všechno máme ve svých rukou (teda v hlavách). V regresi je to jednoduché pochopit a změnit, v realitě už je to těžší, ale snažím se. Učím se otvírat srdce (milovat), odpouštět a nestavět se pořád do role oběti. Jde to pomalu, ale jde to.
I vám přeji hodně štěstí na vaší cestě a opravdu se nestyďte přizvat si průvodce, když se na to sami necítíte
E.
A článek o mém vztahu ke smrti: http://evastropova.blogspot.cz/2015/01/o-smrti-umirani.html
Informace o mojí terapeutické činnosti: www.evastropova.cz
Žádné komentáře:
Okomentovat