čtvrtek 4. září 2014

Jak naše Julinka na svět přišla aneb I porod může být groteska

V pondělí jsem slavnostně vedla do 1. třídy naši druhorozenou dceru Julinku. „Nedávno se nám tu narodila“ okomentovala její fotku na Facebooku moje spolužačka Nikola. To je pravda a tenhle příběh stojí taky za zveřejnění ;-)

 Ale musím začít pěkně popořádku (zeširoka):



Když jsem byla těhotná poprvé, bylo to pro mě všechno nové a já chtěla mít všechno ošéfované co nejlépe. A protože manžel mé sestry je gynekolog-porodník, chtěla jsem, aby mé první dítě na svět přivedl právě on. Co na tom, že jeho pracoviště je od mého bydliště vzdáleno 300km. Ale je to porodnice, kde jsem se narodila já, mí sourozenci, rodiče a vůbec skoro celá naše rodina. Takže čert vem vzdálenost. Prostě se 14 dní před termínem sbalím, odstěhuju se k ségře a porodím v Kyjově! Kamilka byla jiného názoru, narodila se o 4 týdny dřív (na Mělníku).

Ale protože poporodní péče a především chování personálu se mi až tak nelíbilo, když jsem byla za pár let těhotná znovu, chtěla jsem opět rodit na Moravě u svého švagra. Tentokrát to mám ošéfovaný líp – přestěhuju se už měsíc!!! před termínem.

Naposledy jsem navštívila svého gynekologa, přebrala od něj veškerou dokumentaci, popřál mi šťastnou cestu a bezproblémový porod. A ještě před odjezdem na Moravu jsme s manželem naplánovali poslední společný víkend – v Krkonoších v penzionu mé spolužačky. Byl to pěkný relax: příjemné procházky na zdravém horském vzduchu, výborné jídlo, milá společnost… V sobotu navíc přijela i další naše spolužačka, která shodou okolností čekala také Julinku a ve stejný termín! Takže jsme porovnaly břicha, radosti, starosti a zkušenosti. A když jsem jí šla zamávat, letěl kolem čáp! Smály jsme se a volaly, že je tu moc brzo, že nám ještě pár týdnů do porodu schází…

Šla jsem si na chvilku odpočinout do našeho pokoje, lehla jsem si a najednou cítím nějaké „křup“  Tvl!! Mně snad praskla voda! Vždyť jsem teprve ve 34. týdnu!!?? Co teď?! Místo paniky se mi chtělo smát. Přišlo mi to strašně absurdní, rodit na dovolené a navíc zas pokažený plán s Moravou… A protože můj první porod byl opravdu rychlý (1,5h od prasknutí vody doma v obýváku až po narození Kamilky v mělnické porodnici), musela jsem jednat rychle:  Přivolala manžela, objasnila situaci, ten vzal Kamču a pár jejích věcí a šel vysvětlit situaci Nikole a poprosit ji o pohlídání a postarání se o naši starší dceru po dobu naší nepřítomnosti. Já jsem mezitím naházela pár nezbytných věcí do igelitky. Zároveň jsme se všemi seběhnuvšími začali řešit, kam pojedem. V okolí je porodnic několik (Vrchlabí, Trutnov, Jilemnice), v žádné z nich ale nejsou zařízeni na porod nedonošených dětí. Nejlepší by bylo jet rovnou do Hradce, ale z časových důvodů jsme to zavrhli. Vyhrál Trutnov.

Protože se trošku zabývám astrologií a vím, že místo narození hraje v horoskopu svou roli. Přemýšlela jsem cestou nad tím, jak jsme naší dceři během těchto 10 zběsilých minut naplánovali její osud. Rozhodli za ni. Jak jsem se mýlila…

Z myšlenek mě vytrhlo skřípání brzd a blikající majáček před námi – Jánskými Lázněmi jsme projeli 100km/h rychlostí.  Takže plácačka a obligátní: „Pane řidiči…“ Manžel vyskočil z auta a: „Vím, vím, jel jsem rychle. Spěcháme. Žena rodí“ A zase naskočil do auta nečekaje na reakci. Pan příslušník nakoukl do okýnka, očima přeměřil mé břicho a vyveden z míry začal koktat: „ No… tak… se tu zastavte, až pojedete zpátky…“ Manžel zařadil, šlápl na plyn… A mě se chtělo zase smát (V duchu jsem si to zakazovala: Co se směješ! To je vážná situace! Smát se můžeš, až všechno dobře dopadne!)

V Trutnově nás přivítali větou: „Tady se rodí až od 36. týdne. Vás převezeme!“ Moji stále dokolečka opakovanou větu: „Rodím rychle“ všichni ignorovali.
Takže pan doktor, místo aby se věnoval mému rození, zasedl k telefonu: „Haló, Hradec? Máte plno? Aha…“…, „Haló, Pardubice?“… „V Pardubicích by vás vzali, ale nemají sanitku s personálem, a my taky ne :-(“ …“Haló, Jaroměř?“  …“Jóooo, v Jaroměři mají sanitku. Máme vyhráno!“ Takže z Jaroměře přijede sanitka, v Trutnově mě naloží a odveze do Pardubic. Hmm… Pomalu jsem se začala smiřovat s tím, že mé druhé dítě se narodí v polích. Pak že jsem za něj rozhodla místo narození! Houby!

Píchli mi injekci, co zastavuje porod  a začali řešit, jestli mám zaplatit 30, 60 nebo 90,- Kč. Čekali jsme na sanitku.

Moje zeměpisné znalosti východních Čech nejsou zas až tak úžasné, takže až později doma jsem si na mapě našla trasu: Jaroměř – Trutnov – Pardubice a zjistila, že je to víc než 100km!

Možná to moje vyprávění zní trošku děsivě a beznadějně. Mně se ale opravdu pořád chtělo smát – pro mě to byla totální fraška – komedie! (Asi jsem věřila, že všechno bude v pořádku, neměla jsem strach) A ještě víc se mi chtělo smát, když konečně dorazila sanitka. Pán ze sanitky ke mně přistoupil, podal mi ruku, položil asi 5 otázek, obrátil se k doktorovi „telefonní ústředně“ a suše mu oznámil: „Paní nikam nevezu. Nejsem zařízen na porod v terénu. Nashledanou!“ – „Počkejte, počkejte… To mi dáte písemně!“  - „Klidně“ Tak to už jsem málem fakt vyprskla smíchy.

„No nic, odpojte ji, porodíme tady“ A tak se naše Julča narodila v Trutnově! – Ale já to za ni nerozhodla! To ona sama!  Možností měla spousty :-D



Tenhle zážitek mě naučil, že věci se prostě dějí správně a samy, že někdy je prostě ovlivnit nemůžeme. Zvlášť když se týkají někoho jiného. Že sice můžeš svými přáními ovlivňovat svůj život, ale jen ten svůj. Nad osudem jiných lidí (i když jsou to tvoje děti) moc nemáš.

No a třetí dítě už jsme ani na Moravě nezkoušeli. Mmch. Díky předchozím dvěma porodům už jsem věděla, jak to nechci a mohla si ten třetí užít tak, jak chci! Ale to už je jiný příběh – klidný, plný „kouzel“ a splněných přání a o tom třeba zas jindy... ;-)




Žádné komentáře:

Okomentovat