Vánoce, Vánoce přicházejí...

„Jsem pro zrušení letošních Vánoc. Přidá se někdo?“ napsal minulý týden můj manžel na svoji zeď na FB. Pod statusem se to začalo hemžit nejrůznějšími názory na Vánoce. A mě to přimělo k zamyšlení.

No, vůbec se manželovi nedivím. Byla jsem to totiž já, kdo rozhodl, že letošní Vánoce strávíme u nás doma, resp. doma u mojí maminky. Což prakticky znamená, že po 2 letech pohodových svobodných Vánoc se vracíme k Vánocům tradičním.

I mě lehce zamrazilo, když se mi vybavily „dřívější“ Vánoce. Shon, zmatek, stres... Nakupovat, balit, uklízet, vařit, péct, zdobit, chystat… Prostě makat, makat, aby bylo všechno dokonalé, všechno se stihlo a všechno se upínalo jen k tomu „zlatému hřebu“ Vánoc – tj. Štědrovečerní večeři a stromku zasypanému hromadou dárků. Večeře se chystala takřka celý den. Několik chodů. Jenom řízky se smažily víc než hodinu a stejnou dobu obalovaly – kuřecí, vepřové, kapr, pro děti krabí tyčky (co vůbec nejsou z kraba – ale z nějakých oslazených obarvených zbytků), vinná klobása, obří mísa salátu – no aspoň se pak nemusí 3 dny vařit!

K zasypanému stromku dárky máme taky rodinnou tradici – už 20 let si pravidelně před Vánoci říkáme: „Letos ty Vánoce pojmeme trochu skromněji“ – ta věta je takové okřídlené klišé, protože pak u stromku vždycky s úsměvem dodáme: „A zase se to nepovedlo“ S radostí, že se i letos máme dobře.

Kvůli rozbalování takového množství dárků jsme většinou ani nestihli začátek nové štědrovečerní pohádky. No a, o konec jsme totiž přišli většinou taky, jak jsme znaveni po několikadenním maratonu u ní postupně pousínali.

S přibývajícími dětmi a zaplňujícím se pokojíčkem miliony nesmyslů a taky s otvírající se myslí a uznáváním jiných hodnot jsme se před 2 lety s manželem rozhodli říct opravdové DOST! Řekli jsme si a mysleli to vážně: „Letos ty Vánoce pojmeme opravdu trochu skromněji – a úplně jinak“

Samozřejmě, že jsme nakupovali vánoční dárky (i když trochu míň a taky se snažili jich dost vyrobit sami, nebo alespoň nakoupit jinde než v supermarketech). I cukroví jsem pekla. Ale tak nějak v klídku. Co stihnu, stihnu. Nestresuju se, že nemám tohle a tohle.

Pár dní před Štědrým dnem už jsme se přesunuli na chalupu v Českém Středohoří. Nebyl sice sníh. Ale oheň praskal v kamnech, nehrála televize… Rozhodli jsme se, že přípravy na Vánoce budou v klidu, budem je dělat společně jako hru, bez stresu. A výsledkem není dokonalost. Budem si užívat už tu činnost. Tu sounáležitost u příprav.

A budem bořit tradice, které nemají smysl a zachovávat ty, které smysl mají. Třeba takový kapr s bramborovým salátem. Kde ten se vzal? Ví to někdo? Proč ho zrovna jíme na Vánoce?

Vlastně mi to připomnělo jednu příhodu z knihy od L.Gounelle: Den, kdy jsem se naučil žít: Tam se totiž píše, jak nějaká paní pekla masovou roládu, než ji dala do pekáče, tak odkrojila obě patičky a pak ji teprve dala péct. Kdosi se jí zeptal, proč to dělá? Ona odpověděla, že je to v receptu. Ten kdosi se ptal, ale znovu: „Ale jaký to má smysl?“ – „Já nevím. Prostě je to tam napsaný. Ten recept mám od mojí matky a ta od své – vždycky se to tak dělalo…“ Ale „kdosi“ nedal pokoj, rýpal tak dlouho, až dotyčná zvedla telefon a zavolala své matce. Matka odpověděla stejně: „Je to v receptu. Vždycky se to tak dělalo. Nevím, proč. Prostě to tak je!“ – „Zavolej babičce“ řekl ten „kdosi“. A tak zavolala: „Babi, když peču tu roládu podle receptu od tebe, proč mám odkrajovat ty patičky?“ – „No, to samozřejmě nemusíš, pokud se ti to vejde do pekáče. Já měla moc malý pekáč, mně se to tam nikdy nevešlo“

Tak takhle někdy vznikají tradice… Držíme se nepotřebného jen z nějaké divné úcty a vlastně ani nevíme proč…

No tak teda ten kapr a bramborový salát. Ke kaprům o Vánocích mám specifický postoj.  Je mi jich líto, co musí prožít kvůli naší „tradici“. Dětem nechutná a já ho vlastně jím jen proto, že se o Vánocích prostě jí. Je to tak daný. Někdo nám to tak nalinkoval. Dětem nechutná ani bramborový salát. Takže vlastně jim nechutná nic z celé té slavné nejslavnější večeře. Je nutné, aby jedly něco, co jim nechutná, jen proto, že se to tak prostě dělá??

 A tak jsme se jich prostě zeptali, co by rádi jedli o Vánocích. Odhlasovali si brokolicovou polívku a penne se smetanou a brokolicí – vánoční brokolicové menu J My s Tomášem jsme se rozhodli zkusit opravdovou vánoční tradici – tj. houbového kubu. Nikdy předtím jsme ho ani jeden z nás nejen nevařili, ale ani nikdy nejedli. Byl vynikající! A jako dezert jablíčka z naší zahrádky.

Stromeček jsme našli pohozený v lese. Někdo ho uřízl a až pak si všiml, že mu sem tam chybí větev. Že je to takový mrzáček. A tak ho zahodil. My ho našli a vzali ho domů. Jedno odpoledne jsme si celá rodina sedli k jednomu stolu a za zvuku koled tvořili z barevných papírů a přírodnin ozdoby. Pohozený stromeček jsme ozdobili jen vlastnoručně vyrobenými ozdobami.  A jaký byl krásný. I bez světýlek.

Společně jsme také zadělali těsto a upletli vánočku. Předpřipravili štědrovečerní menu. V klidu. V takovém klidu jsem ještě nikdy předtím štědrovečerní večeři nechystala.

Poprvé v životě jsem také šla o Štědrém dni do lesa – ozdobit stromeček zvířátkům mrkvičkami a jablíčky. Nikdy předtím jsme na takové věci kvůli chystání neměli čas.

Odpoledne jsme chtěli zajít do kostela na mši. Některé dítě chtělo, některé nechtělo. Dospělí chtěli oba. Co s tím? Rozhodli jsme se je nenutit. Nic není povinné. Vysvětlili výhody, nevýhody, dopady a bezpečnostní pravidla. A vyrazili do kostela jen s nejstarší Kamčou. Šestiletá Julča hlídala doma tříletého Standu. (Nebojte, kostel sousedí s naší chalupou  - dostali povel: „Kdyby něco, přiběhněte“) No, přiběhli. Teda nejdřív přiběhl náš Lucky (jack rusell), pan farář ho hned hbitě zařadil do kázání – naštěstí pozitivně. Poté – asi v polovině mše – se rozrazily dveře znovu a tam stála Julie za ruku Staníčka jen v punčocháčích. No, tak jsme se trošku postarali o vzrůšo na poklidné vsi J

A pak už nás čekal ten „zlatý hřeb“. Pod stromečkem mělo každé dítě pouhé 3 skromné dárky. Holky už by to asi neskously, ale Staníčkovy dárky byly převážně recyklované – tj. poděděné po holkách či Tomášovi. Ale světe, div se: Žádné zklamání se nekonalo. (Možná to bylo tím, že moc dobře věděly, že je zítra a pozítří čekají další „Vánoce“ a další dárky u babiček…) Nicméně ty 3 naše dárky si skvěle užily. Rozhodně neskončily odhozené v koutě.

Místo vánoční pohádky jsme pak společně tvořili a hráli společenské hry. Prostě jsme si to užili. Spolu. A o to o Vánocích především jde. Teda, myslím já.

A když jsou ty Vánoce svátky splněných přání, tak když děti zatoužily opékat buřty, tak jsme prostě opékali… No a co, že se to o Vánocích nedělá. (doporučuju můj článek Změna je život)

A já myslím, že to letos nebude tak hrozné. Co, Tomáši? Ono to vlastně nikdy nebylo hrozné, i ty konzumní Vánoce vždycky měly své kouzlo. Stačí si to trochu přenastavit, změnit úhel pohledu…

Na závěr přidám pár praktických tipů, co se u nás v rodině o Vánocích osvědčilo:

•          Píšeme Ježíškovi i my dospělí. Píšeme mu mailem. A ani to neskrýváme před dětmi. V adresátech jsou naši nejbližší. Prostě si řekneme, co by nám udělalo radost. Od té doby, co spolu už nesdílíme společnou domácnost a nevidíme se denně, tak prostě nevíme, co udělá radost, co chybí atd.
•           Pokud jsou v rodině děti, které ještě neumí číst, používáme na dárky místo jmenovek fotografie. Děti tak můžou rozdávat dárky úplně samy, aniž by jim je někdo musel předčítat.

Všem mým čtenářům a čtenářkám přeju především klidné Vánoce bez stresu.

Těším se na Vás i v příštím roce :-)

S láskou Vaše Efka

www.evastropova.cz – navštivte i mé profesní stránky

Zrcadla

„To je ale krááva!“ – „Kdo?“ – „No, ta bába na tý poště“ – „Aha“ Povídala dál. Mluvila a mluvila. Kráva byla i kolegyně i sousedka o patro níž. A já už ani neposlouchala. Přemýšlela jsem, proč já nemám kolem sebe krávy. Proč je život tak nespravedlivý, že někdo bydlí takřka v kravíně a někdo se na ty krávy jezdí dívat jednou ročně k sestřenici na farmu ;-)

Nebo to není nespravedlnost? Třeba jsou to zrcadla? Tím nechci říct, že moje kamarádka je kráva. Ale třeba se tak někdy chová? A nevidí to. A tak jí to musí hrát ti všichni okolo.

Víte, jak funguje zrcadlo? Teď myslím to skutečné, před kterým se každé ráno češete, holky projedou řasy a přepudrujou nos. Proč se do něj díváme? No, protože jinak bysme na sebe neviděli. Neviděli bysme se vcelku. Viděli bysme se pořád jen z toho jednoho úhlu zezhora, bez hlavy. No zkuste to. Neviděli bysme, že máme šmouhu na nose, u pusy drobek, nebo za uchem neposlušný odstávající pramen vlasů. Prostě bez zrcadel bysme neviděli naše nedokonalosti, ale ani to, jak nám to sluší. A totéž platí u našeho chování a osobního rozvoje. A tam nám právě jako zrcadlo slouží úplně všichni v našem okolí. Jejich chování. Především to, které se nás nějak dotýká.

Všechno, co s námi jakýmkoli způsobem rezonuje. Všechno, na co reagujeme, co s námi „něco dělá“, se nás dotýká a je to „naše“ – naše problémy, příležitosti k vyřešení a k následnému růstu. Cokoli, co nás rozčílí, rozbrečí, rozněžní, nadchne, nebo jen zaujme, to všechno je naším zrcadlem. Nenadávejte na lidi. Neklepejte si na čelo. Oni to hrají pro vás. Abyste něco pochopili!

Někdy taková zrcadla fungují úplně stejně jako ta opravdová. Jen nám ukazují zvenku to, co jinak nemáme šanci vidět. Pamatuju si takový příklad: Svého času k nám do baru chodila docela často taková starší cikánka. Pořád si popotahovala padající kalhoty. Bylo to hrozný! Možná si toho ani nikdo jiný nevšim´. Ale pro mě to bylo důležitý. Pokaždý, když jsem si já popotáhla kalhoty, viděla jsem před sebou obraz té cikánky. To, jak to bylo hrozný! S hrůzou jsem zjistila, že si je popotahuju dost často. Asi tak jako ona. No, tak jsem začla používat pásek! J

Skvělý zrcadlo.

Ale někdy to s tím zrcadlem není takhle učebnicově jednoduchý. Někdy (často) nám totiž zrcadlo ukazuje to, co jsme v sobě potlačili (zazdili, zamkli na 7 západů do 13. komnaty). Ono se to chce ukázat, zviditelnit, ale pro nás je to moc bolestivé. A tak se to zviditelňuje právě pomocí zrcadel –osob v našem okolí. A protože to máme v sobě tak moc popřené, tak vůbec nechápem, cože nám to ti lidi v okolí pořád zrcadlí. Vždyť to se nás vůbec netýká?? Takovýhle my přece vůbec nejsme!!! To bude asi nějaký omyl! - Ale není!! Když ti něco vadí, vždycky je to tvoje. Jen přijít na to, co mi to přesně chce říct a jak s tím naložit.

Nejbolestivější věci nám můžou zrcadlit jen ti nejbližší (především děti, partneři, případně rodiče).

Od nikoho jinýho bysme to nedali. Kdyby nás takhle zraňovali přátelé, kolegové atd. – tak je jednoduše odstraníme, už nebudou naši přátelé, kolegové… Ty nejbližší takhle jednoduše odstranit nemůžeme, takže ti jediní nám můžou sehrát tuhle roli – zrcadla těch nejbolavějších zranění, která touží být uviděna a uzdravena.

Abychom se v té teorii moc neutopili, tak příklad:

Naše Kamča mě občas dovede rozpálit doběla kvůli své chamtivosti, lakotě, křečkování. Nepůjčí, nerozdělí se. Tohle je prostě její!! Většinou to přecházím, skousávám. Vadí mi to, ale snažím se ji milovat takovou, jaká je. A holt ona je taková. Však ona na to jednou doplatí, říkám si. No ale pak přijde situace jako tuhle, když jsem omylem na výlet sbalila 2 její bundy a žádnou Julčinu. Začalo pršet a ona si nesla své 2 bundy se slovy, že jsou její a oblíbené a Julie by jí je mohla zničit. A u mě už to přeteklo, blesky mi lítaly z očí, z pusy nehezká slova, Julii jsem věnovala svou bundu a na Kamilu řvala, ať si ty svoje sežere, lakoma jedna lakomá, sobecká… a možná i něco horšího. Už najednou jsem ji nemilovala takovou, jaká je.

Co tohle způsobilo? Proč jsem začala takhle reagovat? Co mi to spouští?  Tohle je moje zrcadlo? Vždyť já vůbec nejsem lakomá! Vždyť já vím, jak to funguje! Že věci musí proudit. Že když pošlu, tak se mi vrátí. Že všeho je dost. Že stačí důvěřovat.

No jo, ale tam někde v koutě taková maličká Evička schovaná a v té hlodá červíček: „Skutečně je všeho dost? Skutečně se chci o všechno podělit? Tohle si radši schovám. Jen tak pro případ, kdyby to náhodou s tou vesmírnou hojností nevyšlo…“ a já tuhle Evičku vůbec nemám ráda. Kazí mi moje teorie. No tak jí radši někam uklidím, schovám – jako tu upopelenou Popelku, ať ji nikdo nevidí.

A tak mi to musí hrát Kamila. A když umlčím Kamilu. Tak nastoupí moje mamka: „Né, tohle nevyhazuj, to se může ještě hodit“ Skřípu zubama… „Jááák hodit? Vždyť už se to nikam nevejde!!“ No a přijdou další a budou mi to hrát. Dokud já tu moji chamtivou Evičku nevytáhnu z toho kouta, neopráším ji a nepoděkuju za její služby. Byla doba, kdy jen díky chamtivosti a sobectví se dalo přežít – třeba v dobách hladomorů, válek, koncentráků. A otisky těch dob si neseme ve své buněčné paměti, v rodových vazbách. Je potřeba těmhle služebníkům poděkovat a propustit je. Vysvětlit, že už to dneska zvládnem bez nich. To je jediná cesta z toho ven, né je zavírat do 13. komnat a dělat, že k nám vůbec nepatří.  Když je přijmem, oceníme, už nebudou muset bojovat o své místo na slunci.  A já pak už nebudu muset mít chamtivou dceru. A nebo taková bude, ale mě už to nebude vytáčet a budu ji mít zase ráda takovou, jaká je.

Pokud jste zrovna v situaci, kdy vám zrcadla kolem vás pořád něco ukazují a vy jim pořád nerozumíte, a nebo máte jakýkoli jiný problém, jsem tu se svými kabelkovými konstelacemi připravena vám pomoci dodat správný nadhled. Stačí se ozvat. Více info zde.

www.evastropova.cz

Marmelády s příběhem

Tak už finišujem. Skleničky opět došly. Ovoce už pomalu taky. Malujem etikety a ze starého povlečení vystřihujem kolečka. Lepíme, gumičkujem, skládáme do krabic. Taková malá manufaktura… A čímže to celé prázdniny žijem?

Hanku znám necelý rok. Je to moje spolužačka z Přírodní medicíny. Vlastně jsme spolu promluvily jen párkrát, ale ta holka mě baví. Kromě zájmu o přírodní medicínu a barvy vlasů, máme i další společné znaky např. obě píšeme blog a obě rády pomáháme. I když proti Hance jsem fakt máslo. Když se poprvé zmínila o charitativní akci, kterou na konci prázdnin spolupořádá, Sunday Music Jamu a jeho nové doprovodné akci Džem festu, bylo mi jasné, že do toho jdu! Vařit marmelády a pak je prodávat a část výtěžku z prodeje věnovat na léčbu holčičky s Rettovým syndromem. Nahlas jsem sice řekla něco ve smyslu „Uvidíme. Ještě podle toho, jaká bude úroda a jak budu mít čas a jestli se ty marmelády vůbec povedou…“ Ale stačilo jen převyprávět to doma a bylo jasné, že z tohohle už nevycouvám. Kamilka miluje nejen vaření, vyrábění a různé tvoření, ale hlavně prodávání na trhu. 

Ukázala jsem holkám fotky malé Zuzky (na jejíž léčbu výtěžek poputuje), vygooglily jsme si něco o její nemoci a povídaly si tak obecně o nemocných dětech, o šancích na uzdravení, o jejich rodičích o začlenění do společnosti a jejich úkolech a smyslu jejich života…  I tahle stránka celé akce je pro holky důležitá. Příběh Zuzky si můžete přečíst zde.

Další fáze spočívala v tom přesvědčit mamku, že opravdu není potřeba jahody přihnojovat Kristalonem a obsypávat záhonky jedem na slimáky. Když mám prodávat marmelády, tak chci, aby ovoce v nich bylo chemií nedotčené. Povedlo se. Nejen přesvědčit. Ale i sklidit. Nehnojené a sdílené se slimáky a stejně jich bylo tolik, že jsem je ani nestíhala sbírat. První várka jahodové se povedla. Ale tehdy mi došlo, že na Džem festu bude asi velká konkurence, že tam těch stánků s marmeládami bude moc. Budou tam prodávat zřejmě zkušené džemařky. Já sice už nějaký ten rok vařím, a prý i dobře (říkají kamarádi). Ale za mistra se nepovažuju. Chce to nějaký nápad. Něčím se odlišit. Tak co třeba do další várky přihodit pár snítek máty? Zkusila jsem a ono to chutnalo výborně. Tak, že první várka se snědla a porozdávala během pár dní. Takže kromě klasických jednodruhových jsem pouštěla uzdu fantazii a u našeho stánku najdete např. i malinu s mátou, broskev s jablkem a levandulí, meruňku s mrkví, nebo mix rajčat, broskví a jablek atd.

Každý rok vařím marmelády. Ale vždycky tak pár a až jako poslední možnost zpracovnání ovoce. Letos to bylo jiné. Vařila jsem pořád a ze všeho. Vařila jsem dokonce i na dovolené u ségry. Sklidila jsem její zahradu. A hodila jsem řeč i s její sousedkou, povyprávěla jsem jí o Džem festu. A ona mi dovolila očesat jejich ostružiny (jako její příspěvek pro Zuzku) a taky mi pomohla posbírat špendlíky se slovy: „Moje babička vždycky říkávala, že nejlepší marmeláda je ze špendlíků, tak tu určitě uvař!“ Normálně mě k tomu donutila! Uvařila jsem. Můžete přijít posoudit, zda babička nelhala.

Marmelád máme asi 20 druhů. Vypotřebovala jsem všechny skleničky, které jsem měla doma já i všichni v mém okolí. Zase mi tu pomohl FB, stačilo napsat prosbu na zeď a ochotné kamarádky střádaly a nosily.

S holkama jsme vymyslely design skleniček. Před tištěnými etiketami jsme daly přednost ručně psaným a malovaným. Tak poslední dny píšem, malujem a finišujem.

Taky jsme se domluvily, že ¼ naší tržby (nikoli zisku) věnujeme na Zuzčinu léčbu.

Hance jsem slíbila, že udělám akci propagaci. Chtěla jsem ji dělat „postaru“, jak jsem zvyklá. Rozhazovat sítě po netu a přihazovat ji na různé weby do kalendářů akcí atd. Ale zjistila jsem, že jsem o prázdninách nějaká neflexibilní. Když jsem měla čas, neměla jsem podklady. Když jsem měla podklady, tak jsem zas byla na dovče a následně v časovým presu (dohánění restů, nefungující počítač, moje nemoc, holek nečekaný dřívější návrat z propršeného tábora…) Až jsem si řekla, kašlu na staré způsoby propagace, udělám lepší. Napíšu článek. Napíšu příběh o marmeládách s příběhem.

Tak je tu!

Srdečně Vás všechny zvu tuto neděli tj. 30.8.2015 do pražské Stromovky do areálu Tiskárny na Vzduchu (mmch. já ještě vůbec netuším, kde to je – ani jak a kudy tam mám vjet s těma blikačkama – jak jsem dostala v instrukcích pro prodejce – tak kdyby někdo chtěl poradit holce z vesnice… ;-)

Takže v neděli tam – vy tam nejezděte s blikačkama – vy radši tramvají. Dopoledne (9-12) je Džem fest. Budou se tam prodávat domácí kvalitní marmelády, ale i jiné domácí výrobky (např. sirupy, medy, sýry, pečivo atd.) Vstupné je dobrovolné. Kromě sbírky na Zuzčinu léčbu chce tahle akce upozornit i na to, že díky naší úžasné legislativě a byrokracii, se vlastně tyto výrobky ani legálně nemůžou distribuovat.

No a od 12h začíná Sunday Music Jam – multižánrový hudební festival. Zahraje spousta skvělých kapel. Line-up najdete zde. Připraveny jsou i tvořivé dílničky pro děti. Bohaté občerstvení, včetně raw food.

Já s holčičkama tam budeme co nejdýl to půjde. Ráda uvidím všechny, které jsem týdny, měsíce i roky neviděla. Jestli nemáte program na poslední prázdninovou neděli, doražte. Věřím, že tohle bude super den! Moje 2 pomocnice hravě obslouží náš stánek, i kdyby se tvořily velké fronty, a já budu mít čas si s vámi popovídat. Tak neváhejte a doražte zamlsat, nakoupit, zapařit, pokecat a pomoci. Skvěle zakončit letošní prázdniny. (A možná pak tradičně každé další ;-)

A i vy, co se osobně neznáme, přijďte se na nás podívat, podpořit nejen Zuzku, ale i naše celoprázdninové úsilí!

Děkujeme!!

Efka & Co.

P.S. Marmeládový den jsme si užily náramně. A protože jsme neprodaly zdaleka všechno, rozhodla jsem se, že zbylé marmelády budu dál nabízet (k osobnímu vyzvednutí v Kralupech, či po domluvě i na jiných místech) a stále platí, že 1/4 ceny poputuje na Zuzčinu léčbu. Takže vybírejte, objednávejte. Ať vám chutnají. 

AKTUÁLNÍ NABÍDKA:

JAHODA S MÁTOU
JOSTA + JABLKO (3:1) - josta je kříženec černého rybízu a angreštu
MERUŇKA + MRKEV (3:1)
MERUŇKA + JABLKO (2:1)
BROSKEV
BROSKEV S LIMETOU
RAJČE + BROSKEV + JABLKO (2:1:1)

Můžete si také zakoupit sušené bylinky, které jsem letos vlastnoručně s láskou sbírala a sušila. Cena 25 - 30,- Kč dle druhu

Můj dekorační pytlík proti chřipce a nachlazení nemá potřebné atesty a skutečně nemůže konkurovat paralenům a koldrexům. Takže je jen na vás, co s ním uděláte... ;-) Uvnitř najdete směs bylin: květ lípy, květ černého bezu, plod šípku, hluchavku, dobromysl, meduňku a list jitrocele.

Jak jsem chodila přes střepy

Od tý doby, co píšu blog, nemůžu nikomu nic vyprávět.  Všichni už to četli. A nebo řeknou: „Napiš o tom, já si to pak přečtu“ Tak dobře, tak já o tom napišu:

„Hele, ženo, v Třebušíně na slavnostech s náma letos zase počítaj. Tak popřemýšlej, co tam budem prodávat“ oznámil mi můj muž (jako že ten bývalý – ale v občance ho pořád mám)

Vloni jsme měli na slavnostech stánek s kávou. Letos už je tam přihlášený jiný konkurenční prodejce, tak to chce něco jinýho. Ale co? Do langošů se mi nechce. Tak upeču koláče? Nebo nějaké bramborové placky? A co třeba frappé a mojito? Má být horko… Nějak jsem to zazdila, měla jsem dost starostí s koncem školního roku a balením holek na tábor.

A taky se seběhlo všechno to ohledně změny mé profesníkariéry (viz článek Intuice). A v tom přišel Tomáš s návrhem: „Kašlu na gastro. Uděláme si ezo-stánek. Ty tam představíš ty svoje slavné kabelkovékonstelace, já regresi, vezmem s sebou i Petru (Tomášovu novou přítelkyni – pozn. autora), ta může dělat masáže a reflexku. Můžem vykládat karty, prodávat bylinné čaje… A víš co? My teď byli na jedné takové akci a chodili jsme tam po střepech. To byla bomba! Třeba by to šlo udělat i tam“

Tak jo. Vytvořila jsem si nějaké letáčky, plakátky a psychicky jsem se připravovala na to, že jsem opět hozena do vody. A že třeba se ke mně i někdo objedná. Někdo úplně cizí…

Tomáš mezitím v práci poctivě sbíral prázdné lahve.

Nadešel den D. 

Náš stánek budil pozornost. Nejdřív takovou ostýchavou – lidé z bezpečné vzdálenosti sledovali, cože to tu je divnýho  mezi těma všema klobásama a bubble-tea. Postupně se přibližovali. Až v jednu chvíli se tvořily i fronty.

Nikoho ale nezajímali konstelace, regrese, nebo taroty. Střepy byly největší lákadlo.

Já se přiznám, že jsem byla tak konsternovaná a nervózní z té mojí prezentace, že jsem vůbec nestihla  zaujmout stanovisko k mé vlastní chůzi po střepech. Dívala jsem se na to čistě jako organizátorka, nikoli jako potenciální klientka. Tomáš si to tam chystal a mě jakoby se to netýkalo. Neměla jsem ani strach, ani jsem se netěšila, ani jsem si neřekla „to nikdy“, nebo „jasně, že to dám“ – Fakt nic. Vůbec jsem o tom nepřemýšlela.

Když byl náš stánek připraven, šla jsem obhlídnout ty okolní. Právě jsem se vracela s kávou od konkurence (mmch. pán vůbec netušil, co to je „lungo“ !!!!) a trdelníkem. A vidím první statečnou slečnu, která dělá poslední krok na střepech. Oči ji září! Celá září!! Září jako někdo, kdo překonal obrovský strach. Kdo překonal sám sebe. Kdo dokázal něco, o čem si ještě před malou chvilkou myslel, že je to takřka nemožné. O tohle na střepech jde.

Navnaděna zářící slečnou, jsem si to musela jít taky zkusit. Umlčuji svoji zbrklou nedočkavou vnitřní osobu, která by to nejradši přeběhla hned  bez nějakých instruktážních keců. A pozorně poslouchám Petru a Tomáše, kteří mi předávají své zkušenosti: Takže, zavřít oči (není to nutné, ale líp se koncentruje). Strach je na místě, ale přetransformuj ho na pokoru a respekt.  Nakroč zvysoka (jo, to bude asi ta zenová chůze, co jsme si o ní říkali na Škole intuice), došlápni zlehka. Prozkoumej nohou terén, „vyfoť si ho“: Je bezpečný? Pokud ne, malinko nohou zavrť, uveleb se, najdi si to svoje bezpečné místo. Máš ho? Tak až teď přenes váhu. A jdem na druhou…

Pokorně jsem poslouchala instrukce a pomalinku udělala své 2 krůčky přes střepy. Dokázala jsem překonat strach a umístit na střepy svou pravou i levou nohu. „Tak to by mohlo stačit, ne?“ Naznačovala jsem, že udělám úkrok stranou. Že jsem si to jako zkusila, jako dobrý teda, ale už to teda umím, tak to by mohlo stačit, ne??? Petra se na mě usmála: „Jestli chceš tak slez, ale je to škoda nepřejít to celý“ lhostejně pokrčila rameny. Jo, tohle na mě platí. Zase jsem zavřela oči, zhluboka se nadechla, pomalilinku zvedla nohu a jala se jí z výšky bezpečně umisťovat. A já to dala!!! Dala jsem to celý!!! Zářila jsem úplně stejně jako ta slečna přede mnou!!!

Nejdřív jsem si opět myslela, že jednou to stačilo a nemám potřebu to znovu opakovat. Ale pak jsem se překonala a přešla to později ještě jednou. No a pak už jsem chodila jako mazák – sem a tam. Když zrovna bylo volno, byla jsem modelka k přilákání dalších zájemců.

A přilákalo se jich hodně. Někdo to dal. Někdo se neodvážil Musím říct, že odvážnější byly ženy. A úplně nejodvážnější děti (ty totiž ještě nemají tolik těch strachů a zábran)

Když přišly první děti – 2 asi 12leté holky a chtěly to zkusit. Tak jsem vyvalila oči: Co s tím? Tahle varianta mě vůbec nenapadla. Nikde jsme neměli žádnou cedulku zbavující nás zodpovědnosti. Nedávali jsme lidem podepsat prohlášení, že jdou na své vlastní nebezpečí. Zeptala jsem se holek, kde mají rodiče, a dostala odpověd, že doma, ony tu jsou na táboře. No ještě ke všemu! Zachránil mě Petřin syn, který je zhruba tak stejně starý a který prohlásil, že by si to taky rád zkusil. Jo, dobrý nápad – otestujem to nejdřív na vlastních. Přešel. No tak, holky, zkuste si to taky. Daly to. Se stejným efektem. Se stejnou září a radostí. Tak dobrá, i děti můžou.

A tak jsem na střepy pustili i našeho 3,5letého Staníčka. A tam ten efekt byl ještě úžasnější. Standa úžasně kopíroval náš soustředěný obličej (je ve věku, kdy naprosto skvěle kopíruje, co vidí kolem sebe), ale přešel to s naprostou jistotou a lehkostí. On se totiž vůbec nebál. On netušil, že jde po něčem nebezpečným. Že by se klidně mohl i zranit. On viděl svoji maminku a svého tatínka a spoustu dalších lidí, kteří po tom normálně chodí. Pravda, trochu se zpočátku bojí, ale nikomu se nic nestalo… Takže i Standa chodil po střepech sem a tam…

Dobrý byl i postřeh, jak lidi překonají svůj strach, sami sebe,  a najednou do té jejich radosti, euforie se nacpe ego. A začne tohle všechno zpochybňovat. Nejčastější reakce po přejití byla: „No jo, střepy – to nic není. To takhle uhlíky – to bych nedala“ (a že ještě před chvilkou takhle mluvila o střepech, to už zapomněla). A nebo druhá nejčastější reakce: „Ale to nejsou opravdické střepy, že jo?“

Takže  prosím vás byly to opravdové střepy. Byly to střepy, které ještě před pár hodinami byly lahvemi. A normálně jsme je tam náhodně vysypali. Vůbec jsme je neotáčeli jeden po druhým tím ostrým dolů (jak si někteří snad mysleli). Ale když už jsem i já sama (taky už se vzbudilo mé pochybovačné a shazující ego) začala přemýšlet nad tím, jestli ty střepy nejsou nějaké tupé, když tolik lidí přešlo a nikomu se nic nestalo, tak jsem dostala důkaz o opaku:

Přišla slečna. Už tam byla odpoledne. Zvládla to a odešla stejně zářící jako ostatní, co to přešli. Ale teď  přišla posilněna alkoholem a v doprovodu asi 5-6 kamarádů a kamarádek. Přišla s takovým tím: „Tak teď mrkejte, co já dokážu“ Odpoledne už to zvládla a alkohol mění myšlení a hodnoty, takže tam teď scházela ta pokora, ten respekt. No přešla to. Na pohodu. S úsměvem jako modelka. Ostatní ji s otevřenými ústy obdivovali. Ale ejhle, chtěla se obout a z obou chodidel ji tekla krev. Byla pořezaná. A ani o tom nevěděla. Dobrá lekce. Pro všechny. Byl to signál sbalit stánek a vypadnout (né, nebojte, slečnu jsme ošetřili). Vypadnout kvůli tomu, že těch posilněných alkoholem začalo nějak přibývat.

Bylo to super. Tak příště třeba ty uhlíky…

Změna je život

Takové obyčejné staré rčení. Ale jak to s tou změnou doopravdy máme? Znamená pro nás změna radost, nebo spíš strach?

Navážu ještě na minulý článek o intuici. Na Škole intuice jsme si říkali mnoho možností, jak intuici posílit. A dělat změny byla jedna z nich. Já už dneska nemám ze změn takový strach jako dřív. Vidím v nich výzvu. Mám radost z nového, z překonaného. Cítím, jak s každou provedenou změnou rostu. Překonaný strach mi přináší radost.

Tahle změna v mém postoji ke změnám nastala asi v momentě, kdy jsem dokázala udělat úplně tu největší změnu v mém životě – odejít od manžela.

Vzpomínám na život předtím. Jak jsem konzervativně lpěla nejen na hmotných věcech, ale i na postojích, názorech. Bylo pro mě takřka potupné změnit názor. Bylo to jako bych veřejně přiznala, že jsem neměla pravdu. Copak se člověk nemůže vyvíjet? Copak nesbírá zkušenosti? Nerozšiřuje si obzory? Není nic divného na tom se změnit – změnit názor, postoj.

Vzpomínám si, jak jsem jednou neměla chuť jít k volbám. Bylo to mé úplně první „áčko“. Prostě

jsem to tak cítila, že ti pánové v nabídce mi nějak nemají co nabídnout. Že chodit tam je tentokrát jen ztráta energie. Můj manžel to nechápal. Říkal: „Ty???!! Ty, která jsi vždycky lobbovala za to, že chodit k volbám je občanská povinnost. Že jiným způsobem tu nic změnit nemůžem. Že tuhle šanci prostě musíme využít…“ Připomínal mi mé staré postoje. A já bojovala uvnitř. Cítila jsem to dnes jinak, ale styděla jsem se za to, že jsem se změnila. Že si neumím stát za svým. Že jsem nějak asi selhala, nebo co? Bylo mi nepříjemné přiznat veřejně změnu.

Nebo ještě jedna totální prkotina mně k tomu napadá: Tenkrát kdysi, když jsem fakt ještě lpěla na těch rituálech. Každé ráno dělala to samé, pořád ve stejném pořadí. Přišlo mi dokonce, že kdyby neočekávaně nastala sama od sebe nějaká změna, že by to určitě bylo nějaké špatné znamení –

pokažený den… A já takhle v rámci těch mých rituálů jsem se každé ráno cestou do práce zastavila v jedné konkrétní pekárně a kupovala si tam makový rohlíček. Každý den!! Každý den to samé!! Je to vůbec možné? Paní prodavačka už mě znala, takže jsem nemusela ani nic říct a už se na mě usmívala a podávala obvyklý makový rohlíček. Po nějaké době mi to začalo být nepříjemné. Ale neměla jsem odvahu říct: „Ne, dneska si dám něco jiného!“ Asi jsem čekala: „Co to? Jaktože dneska změna?“ a já bych nevěděla, co na to říct. Prostě změna, jen tak… Víte, jak jsem to tenkrát vyřešila? Musím se tomu dneska smát. Naštěstí po cestě byla i jiná pekárna – tak jsem začala chodit tam a místo makového rohlíčku si začala každé ráno kupovat skořicové kolečko!! Fakt!! Od skořicového kolečka mě asi zachránila až mateřská… Vidíte, jak těžké pro mě tenkrát bylo udělat změnu. Nebo teda, ani né udělat (to jsem nakonec udělala), ale postavit se za ni. Obhájit si ji. Přitom to vůbec není nutné. Změna je přece tak přirozená.

Když jsem začínala řídit. Měla jsem naučených pár tras, po kterých jsem jezdila. Hroutila jsem se pokaždé, když jsem měla jet někam do neznáma. Bála jsem se nového. Dneska jsou to pro mě výzvy: jet do nového města, zabočit do neznámé ulice, natankovat na „cizí“ benzínce, zaparkovat někde, kde jsem ještě neparkovala… Není to teda ještě pro mě tak  jednoduché. Jasně, že ty osvědčené věci jsou prostě jistota, je to jednodušší. Ale ten pocit, když to zvládnu, rozšířím si obzory, překonám se, zkusím něco jiného.

Někde jsem četla, že by měl člověk každý den navštívit nějaké nové místo. A že k tomu ani není potřeba cestovat. Všimli jste si, jak pořád chodíte tou navyklou osvědčenou trasou? Podívejte se, kolik je jiných možností. Kolik je tu uliček, ve kterých jste ještě nikdy nebyli. Kolik laviček, na které jste si ještě nikdy nesedli. Kolik je tu obchůdků, kolem nichž třeba i každý den chodíte, ale dovnitř jste zatím nikdy nenakoukli. Proč? O nic nejde. Zkuste si dát podobné předsevzetí. A když to třeba některý den nevyjde s novým místem. Zkuste aspoň něco udělat jinak.  Nějak nečekaně.

Vyprávěla jsem o tom jedné mojí kamarádce. Šly jsme zrovna na oběd do naší oblíbené restaurace. Tak jsme to aspoň vzaly úplně novou neprozkoumanou cestou. V restauraci si místo obvyklé polévky tentokrát daly dezert. Přehodily si příbor (a bavily se tím, jak nám to nejde). A odpoledne mi pak ještě jako dovršení přišla SMS: „Evi, bořím standardy. Vlezla jsem do vany hned, jak jsem přišla z práce. Asi poprvé v životě!“ Cítila jsem z ní radost a nadšení.

Každopádně se obrňte proti nechápavým pohledům či dokonce řečem vašich blízkých. „Co že se to stalo?“, „Vždyť ty jsi nikdy…“. Stačí si připravit odpověď: „Prostě, jen tak“, případně „Pojď to taky zkusit“ J

Někteří nemají odvahu jít rovnou do „bláznivých“ změn. Zkuste teda aspoň každý den něco přemístit, něco vyměnit, vyhodit. Prostě rozhýbat.  Změny tu nejsou jen pro posílení intuice, pro získání nových zkušeností a pohledů, ale i pro rozhýbání zatu(c)hlé energie.

Budu ráda, když mi napíšete (můžete mailem, nebo v diskusi pod článkem), jak to máte se změnami  vy. K jakým změnám vás můj  článek namotivoval. A nebo třeba jen, jak velkou radost vám udělala úplně malinká změnička. (Já jsem např. jednou měla obrovskou radost jen z toho, že jsem si vyměnila nefunkční přívěsek u klíčů za nový)

 A mimochodem – za pár dní odjíždíme na „prosinčatovou dovču“ na úplně nové místo. Po pár letech stagnace v „ideálním“ Kácově  „inovativci“ přehlasovali „konzervativce“, zahodili jsme jistotu vyzkoušeného a pojedeme do nejistoty nového… Tak se moc těším a jsem zvědavá, co nám nové místo přinese.

Navštivte i mé profesní stránky http://eva-stropova.webnode.cz/

Intuice

Možná bych měla spíš psát o imigrantech, to je teď takové moderní téma. Ale necítím se k tomu dost kompetentní. A Mileně dlužím pořád tu intuici. Tak, Milu, začala jsem to psát pro tebe, a ono je to spíš pro mě...

„Evi, nenapíšeš o té Škole intuice něco na blog?“ zapípala mi zpráva na FB ještě ten večer po návratu ze Šumavy, kde jsem se s některými spolužačkami školili a rozvíjeli svou intuici (píšu měkké i, protože jsme tam měli i jednoho muže ;-)

Ty totálně nabité 4 dny, kdy jsme se i 10h denně učili, vstřebávali a zažívali, poznávali…, se asi do jednoho článku shrnout nedají. Bylo to náročné. Ale tak příjemné! Báječná parta lidí, zkušená moudrá lektorka Marci, krásná příroda šumavské samoty, nádherné počasí. A těch 10h učení denně – to vůbec nebylo tak, jak to znáte z opravdové školy: myšlenkami bůhvíkde, silou vůle posouváte ručičky na hodinkách a těšíte se, až zazvoní. Marci to má zmáklé. Je vidět, že tuhle Školu provozuje už skoro 20 let. Skvěle vyvážený program, kde se střídá teoretický výklad, praktická cvičení, předávání životních mouder, společné rozbory, sdílení s ostatními, a když už jsme hodně unavení, tak i zábavné hry, které ovšem patří k tématu. To jen taková malá reklamička na úvod.

Po návratu se mě mnozí „zvědavci“ ptali, co to vlastně je ta intuice. „To je takovýto, jak ti to řekne,

abys nenastupovala do toho letadla. Ty teda nenastoupíš a to letadlo pak spadne. To je vono?“ Já myslím, že to je taky intuice. Ale že je to jen ta nejhornější špička ledovce. Intuice má totiž daleko širší použití. Můžete ji využívat každodenně, při běžných činnostech i důležitých rozhodnutích.

Ono to nejde moc popsat. Je to takové nenápadné bliknutí myšlenky. V normálních případech se hned ozve mozek a tohle „bliknutí“ zaplaší. Kdo už ale ví, tak si ho všimne, tím ho zvědomí. A klidně až o něco později se dostaví „aha-efekt“, kdy člověku dojde, jaký to předchozí bliknutí mělo smysl. Asi to vysvětluju trochu složitě, co?

Přihodím příklad, který se mi stal zrovna cestou na tento seminář:

Přišlo mi neekonomické a neekologické, abysme na Šumavu jeli každý zvlášť svým autem. Tak jsem se domluvila se spolužačkou Mirkou a jejím manželem, kteří jeli ze Severních Čech takřka okolo, aby mě vyzvedli u nás doma. Dlouze jsem jim vysvětlila cestu a poprosila, aby mi dali vědět, až vyjedou. Odhadla jsem, že by u nás mohli být cca v 11h. Tak jsem v 10h30 naložila do auta Staníčka a vezla ho do vedlejší vesnice k mamce do práce na hlídání. Cestou mi utkvěl zrak na protijedoucím autě a v hlavě mi blikla myšlenka: „Jé, já ani nevím, jaké oni mají auto! Co když se minem!“ Rozum to hned začal řešit: „Neminem, mají přijet až za půl hoďky. No a kdyby, tak mají mobil, zavolají. No ale to spíš budou volat, že se někde ztratili“ Ještě jsem to ani nedomyslela a zvoní mobil a rozum na to: „Dyť to říkám, ztratili se!“ – No, neztratili! Čekají před barákem. A já přesně věděla, jaké auto tam bude stát. To, na kterém mi utkvěl zrak a napadla ona myšlenka. A bylo to tak! Vystoupila jsem z auta a volala na ně: „Já už jsem připravená, intuici mám nastartovanou J“ a vyprávěla tenhle „divný“ zážitek. Takhle intuice pracuje ve zcela běžných situacích (nejen při těch životunebezpečných)

Intuice je totiž nelineární, neempirický proces sbírání a interpretace informací pro odpovědi na naše otázky. Toť oficiální definice. Když nám ji Marci přečetla, tak jsme se smáli. Pak nám vyprávěla příběh, jak jednou vedla rozhovor v rádiu a paní moderátorka se pořád dokola ptala, co je to ta intuice a pořád to nemohla pochopit. A když Marci už z nouze odříkala tuhle definici, paní moderátorka se rozzářila a úplně vážně bez špetky sarkasmu či ironie říká: „Už to konečně chápu!!“

Cestou na seminář se nám stal ještě jeden zvláštní zážitek. Nevím teda, jestli souvisí s intuicí, nebo je to jen ukázka správné synchronicity.

Prostě tak vjíždíme do Českých Budějovic a Mirka najednou začne zjišťovat a počítat, jak to je ještě daleko, v kolik že tam máme být a dojde k závěru, že to nemůžem stihnout (Udělali jsem si takový italský piknik na benzínce a nějak se zdrželi). Odpovídám: „Neboj, to stihnem, tip ťop, ale stihnem!  No a když ne, tak se nic neděje. Asi jsme tam prostě neměli na ten začátek být“ Neuběhlo ani 10 minut a ozval se nějaký divný zvuk, a neustával. Lukáš zastavuje a jde obhlídnout auto. Vrací se s vážným výrazem ve tváři: „Upad nám vejfuk“ – Aha. Co teď? Hledáme vhodný servis. Nejdřív v docházkové vzdálenosti, pak nám nezbývá než popojet o něco dál i s výfukem drhnoucím o zem.  Když konečně najdem, řeknou, že opraví, ale až tak v 19h, dřív nemají čas. A sakra. Tak to přijdem o celé dnešní vyučování L. Jsme smutní, rozčarovaní, Lukáš zřejmě cítí vinu a zodpovědnost i za nás, za ztracenou výuku. A já si uvědomuju, co jsem pronesla nahlas chvilku předtím, než se nám to stalo: „No a když ne, tak se nic neděje. Asi jsme tam být neměli“ Jak bylo důležité, abych tohle řekla nahlas! A pak si na to následně vzpomněla!! Usmívám se. Asi to má nějaký smysl. Máme nečekaných 

cca 5h volného času na periferii ČB. Tak co s tím? K Mekáči prý ne. Tak do támhletoho obchodního centra? V ČB v Globusu jsem ještě nikdy nebyla!! Poznávám nová místa – skvělé!! Koupíme si zmrzku a ovocný fresh. Super, už jsme zabili 20minut. Tak ještě 4,5h… A co kdybychom šli do hračkářství, koupili si tam nějakou společenskou hru (nejlépe nějakou po které už dlouho toužíme) a pak si sedli do nějaké kavárny a tu hru si zahráli??!! No tak to byl naprosto úžasný nápad!! (Lukášův?). Dlouze si prohlížíme hračky v hračkářství, studujeme pravidla her, povídáme si s prodavačkami a vybíráme. Máme čas. Spoustu času!! Užíváme si to! Kupujem a přesouváme se do kavárny. Rozbalujem a studujem pravidla. A zvoní telefon… Sakra, oni už to mají opravené. Takhle brzy?? Vždyť jsme si vůbec nestihli zahrát… ;-) Přijeli jsme o pouhé 3h později, možná ani ne. Co se dělo v úvodu, proč jsme se toho zrovna my neměli účastnit, na to jsem zatím nepřišla.

Hned po našem opožděném příjezdu, přivítání a představení jsme si dělali takový testík. Vraceli jsme se do dětství a zapisovali 3 vzpomínky. Pak je rozebírali. Mělo nám vyjít naše současné hlavní téma k řešení. Rozebíráme moje 3 vzpomínky. „No a jaké je teda tvoje téma?“ ptá se Marci. – „Bezpečí? Láska?“ odpovídám nejistě. – „Ano, Láska!“ Smutně pokývám.

Po přestávce tu máme další „oživení“. Marci má pro nás nachystané lístečky s tématy. Vždy 2 stejné do páru. Spočítá nás, odpočítá témata, zamíchá a my si losujem. Přečtem si a máme hledat svého „andílka“ , který si vylosoval stejné téma. Po celý seminář budem tvořit dvojici a pracovat spolu. Brala jsem to jen jako nevinnou hru, abychom si spravedlivě vytvořili dvojice. Jen do té doby, než jsem si přečetla téma, které jsem si vylosovala. Stálo tam „Láska“ J To je ale náhoda! (Před lety jsem nechápala, na jakém principu funguje vykládání karet – tak prosím vás, přesně na tomhle – prostě si vždycky přitáhnem to, co k nám patří)

Kromě tohoto mého hlavního tématu (Lásky) jsem si během semináře našla a otevřela i další témata (mj. malá víra v sebe, v mé schopnosti, neschopnost přijímat, ohodnotit se) A protože moje intuice byla ze semináře nastartovaná, tak jsem po návratu jen zírala, jaké mi život přihrává „náhody“ a příležitosti k vyřešení těchto bolavých míst.

Tak ty nevěříš svým schopnostem a dovednostem? Neumíš přijímat? Neumíš se ohodnotit? Tak jo. Dostaneš příležitost se tohle všechno naučit. Když ti to nešlo po dobrým, když ses to nechtěla naučit v době klidu a stability, tak přitvrdíme. Sebereme ti tvůj jistý příjem - výživné na děti od manžela a zrušíme ti Liftago a zrušíme ti i tvoje kancelářské místo. A teď si poraď se 3 malými dětmi… 

Byla jsem na dně. Proklínala jsem červen. Vloni touhle dobou jsem každý večer brečela do polštáře, tak těžké bylo opustit všechny jistoty a vykročit do neznáma. Rok jsem dostala na zotavenou, a když už jsem konečně pravdivě a upřímně mohla říkat, že se mám dobře. Tak dostanu další pecku? Teda, dostanu další šanci zase posílit a posunout se dál. Takhle tomu říkáme my naivní optimisti.

Je čas nebýt na manželovi závislá ani finančně a je čas vzít trochu víc vážně to tvoje alternativní vzdělávání. V gastromonii se uživit umíš, v kanceláři taky. Ale na co navštěvuješ a investuješ do všech těch seminářů a kurzů? Není už čas, aby se ti to začlo vracet? Proč si myslíš, že ještě nemůžeš? Že toho pořád umíš málo? Vždycky tu bude někdo vzdělanější. Každý jednou začínal. Mezi přáteli jsi vyhledávaná. Radí se s tebou. Chtějí znát tvůj názor. Chtějí tvůj rozbor. Oni ti věří. Proč by ti neměli věřit i cizí? A proč neřekneš přátelům: Ok. Poradím ti. V pondělí v 15h mám čas a bude to za 300,-?

- To přece nejde!! -  A proč ne?

Moje nastartovaná intuice a zvláštní náhody mě vedou tímhle směrem. Bojím se. Je to pro mě těžké. Radši bych šla klidně zase někam za bar, nebo i účetnictví můžu dělat. Ale to bych nerostla, nepřekonávala sama sebe. Takže: moje zbrusu nové webovky jsou zde. Budu ráda, když se na ně mrknete, pomůžete mi "vychytat mouchy" a následně budete šířit dál mezi své přátele i nepřátele. 

Já čekám na první oficiální klienty. A jestli vám řeknu, že mi za to nemusíte nic dávat, že to za to přece nestálo, tak jsem srab!!

Volejte: 604 144 927

Pište: eva.stropova@gmail.com
http: evastropova.cz

Moje kamarádky Prosincovky

Blíží se takové zvláštní výročí v mém životě. Před 10 lety touto dobou jsem byla na začátku svého prvního těhotenství. Všechno to pro mě bylo nové, byla to velká zodpovědnost: Co jíst? Čím si mazat břicho? Jaký kočárek vybrat? Jedna moje kolegyně s o pár měsíců větším břichem mi tenkrát poradila: „Zaregistruj se na www.rodina.cz, když zadáš termín porodu, každý den ti přijde na mail zpráva s informacemi, jak miminko roste, co máš dělat a tak.“ Tak jsem se teda zaregistrovala. Hned v prvním mailu jsem si všimla pod textem odkazu „Popovídejte si s maminkami se stejným termínem porodu“. Řekla jsem si: „Proč ne?“ a klikla. Netušila jsem, co tento klik způsobí. Ocitla jsem se v diskusi, kde jsme s několika cizími budoucími maminkami ukrytými pod nickem a ikonkou řešily ranní nevolnosti, vybíraly postýlky, kočárky a autosedačky, ukazovaly si fotky z ultrazvuku. Na podobné diskusi už jsem probírala o pár měsíců dřív ubrouskovou techniku a další domácí výtvarné tvoření. Vlastně jsem od toho nic víc než sdílení, rady a pokec nečekala. Ale ono se to vyvinulo nepředstavitelným způsobem…

Po pár týdnech jsme si naplánovaly živé setkání v pizzerii nedaleko mé kanceláře. Pro velký úspěch  jsme později setkání několikrát zopakovaly. Náš stůl vždycky budil pozornost – cca 12 žen a všechny se stejně velkým břichem. „To byla 
tenkrát párty“ smály jsme se zvědavým pohledům.  Už  jsme nebyly noname ikonky, už jsme věděly, koho si pod jednotlivými nicky představit. Teda aspoň u některých. Setkaly jsme se jen my Pražandy. V diskusi nás bylo skoro 60, z celé ČR, i ze Slovenska, ale i Češky žijící v zahraničí. Některé jsme čekaly své první dítě, některým už doma děti křepčily. Už dávno jsme neřešily jen dudlíky, plíny a porodnice. Povídaly jsme si o sobě, svých starostech a radostech, o práci, manželech atd. Stávaly se z nás virtuální kamarádky.

Pak nadešel měsíc M – začaly jsem postupně rodit, držely si palce a v tabulce odškrtávaly, kdo už to má za sebou a na koho to ještě čeká. Vítaly na svět miminka, dělily se o fotky a psaly si gratulace.

Ještě v šestinedělí jsme naplánovaly náš první srazík s miminky. A za měsíc další, a další… To už nešlo v pizzerii, ale vždycky jedna z nás poskytla azyl u ní doma. Plánovaly společné procházky, výlety.

Až někdy někdo přišel na nápad: „A co takhle společná dovolená?“ Zkusily jsme to. Nebylo to jednoduché. Je nás moc, z různých koutů ČR, z různých sociálních skupin. Najít objekt, který by vyhovoval všem (nebo aspoň většině), nebylo úplně snadné. Někdy se diskuse i docela vyostřila. Nicméně dovolená se povedla a stala se z ní tradice. Jezdíme každoročně. A stále se rozrůstáme. Účastníků naší dovči je cca 100. Našim“prosinčátkům“ stále přibývají další sourozenci. K odvážným tatínkům, kteří s námi jezdí od začátku, se postupně přidávají i ti méně odvážní. Sem tam se objeví i nějakáta babička, teta či strejda. A protekčně přibereme i kamarádku s podobně starými dětmi. 

 „Prosinčatová dovolená“ je zlatým hřebem každých prázdnin (no, možná i celého roku ;-). Máme vymakaný program – „celotáborovou“ hru, karneval, cestu za pokladem, noční bojovku, olympiádu, diskotéku, táborák, výlety, večerní sedánky pro rodiče (Když se zadaří, dáme k ránu i čurling ;-). Andru-babička uvaří krupicovou kaši v mega hrnci asi z 20 litrů mléka, pan Di jako „šéf na grilu“ se stará o naše chuťové buňky, my zase táhnem s sebou jako nezbytnost pípu a sud, Terezka vyrobí medaile, nechají se natisknout trička s logem, diplomy… Prostě každý přiloží ruku k dílu. My i naše děti máme tu nejskvělejší bandu, jakou si umíme představit.

No a protože letní dovča nám nestačila, jezdí se každoročně i na zimní lyžovačku, podzimní relaxační víkend v lázních (jen pro maminky).  A na přelomu listopadu a prosince děláme našim oslavenečkům mega narozeninovou párty! Na jedné oslavě se pozvaný kouzelník zeptal: „Děti, kdo z vás má narozeniny?“ – no a nějak nemohl pochopit, že se přihlásili všichni :-D

Internetová diskuse nám sice už nějak upadá. Důležitá společná témata ubyla a na nedůležité tlachání nějak nezbývá čas. Ale my se máme. Už navždycky! Jsme tu pro sebe. Podržíme se, pomůžeme…

Tenkrát, když jsem před 10 lety klikala na odkaz na diskusi na www.rodina.cz, nikdy mě nenapadlo, že tímto kliknutím získám tak úžasnou velikánskou „rodinu“, spoustu kamarádek a kamarádů pro sebe i pro děti. Já je prostě všechny miluju (lesbicko-valentýnská pozn. autora ;-)

P.S. Vlastně je mi smutno po těch holkách, které tak postupně odpadaly a už nejsou součástí našeho „zdravého jádra“. Nechcete se u příležitosti 10. výročí objevit a jenom napsat, že žijete a jak se máte? A nebo… rovnou přijet na mejdan! A na letní dovče máme ještě pár volných chatiček ;-)