Marmelády s příběhem

Tak už finišujem. Skleničky opět došly. Ovoce už pomalu taky. Malujem etikety a ze starého povlečení vystřihujem kolečka. Lepíme, gumičkujem, skládáme do krabic. Taková malá manufaktura… A čímže to celé prázdniny žijem?

Hanku znám necelý rok. Je to moje spolužačka z Přírodní medicíny. Vlastně jsme spolu promluvily jen párkrát, ale ta holka mě baví. Kromě zájmu o přírodní medicínu a barvy vlasů, máme i další společné znaky např. obě píšeme blog a obě rády pomáháme. I když proti Hance jsem fakt máslo. Když se poprvé zmínila o charitativní akci, kterou na konci prázdnin spolupořádá, Sunday Music Jamu a jeho nové doprovodné akci Džem festu, bylo mi jasné, že do toho jdu! Vařit marmelády a pak je prodávat a část výtěžku z prodeje věnovat na léčbu holčičky s Rettovým syndromem. Nahlas jsem sice řekla něco ve smyslu „Uvidíme. Ještě podle toho, jaká bude úroda a jak budu mít čas a jestli se ty marmelády vůbec povedou…“ Ale stačilo jen převyprávět to doma a bylo jasné, že z tohohle už nevycouvám. Kamilka miluje nejen vaření, vyrábění a různé tvoření, ale hlavně prodávání na trhu. 

Ukázala jsem holkám fotky malé Zuzky (na jejíž léčbu výtěžek poputuje), vygooglily jsme si něco o její nemoci a povídaly si tak obecně o nemocných dětech, o šancích na uzdravení, o jejich rodičích o začlenění do společnosti a jejich úkolech a smyslu jejich života…  I tahle stránka celé akce je pro holky důležitá. Příběh Zuzky si můžete přečíst zde.

Další fáze spočívala v tom přesvědčit mamku, že opravdu není potřeba jahody přihnojovat Kristalonem a obsypávat záhonky jedem na slimáky. Když mám prodávat marmelády, tak chci, aby ovoce v nich bylo chemií nedotčené. Povedlo se. Nejen přesvědčit. Ale i sklidit. Nehnojené a sdílené se slimáky a stejně jich bylo tolik, že jsem je ani nestíhala sbírat. První várka jahodové se povedla. Ale tehdy mi došlo, že na Džem festu bude asi velká konkurence, že tam těch stánků s marmeládami bude moc. Budou tam prodávat zřejmě zkušené džemařky. Já sice už nějaký ten rok vařím, a prý i dobře (říkají kamarádi). Ale za mistra se nepovažuju. Chce to nějaký nápad. Něčím se odlišit. Tak co třeba do další várky přihodit pár snítek máty? Zkusila jsem a ono to chutnalo výborně. Tak, že první várka se snědla a porozdávala během pár dní. Takže kromě klasických jednodruhových jsem pouštěla uzdu fantazii a u našeho stánku najdete např. i malinu s mátou, broskev s jablkem a levandulí, meruňku s mrkví, nebo mix rajčat, broskví a jablek atd.

Každý rok vařím marmelády. Ale vždycky tak pár a až jako poslední možnost zpracovnání ovoce. Letos to bylo jiné. Vařila jsem pořád a ze všeho. Vařila jsem dokonce i na dovolené u ségry. Sklidila jsem její zahradu. A hodila jsem řeč i s její sousedkou, povyprávěla jsem jí o Džem festu. A ona mi dovolila očesat jejich ostružiny (jako její příspěvek pro Zuzku) a taky mi pomohla posbírat špendlíky se slovy: „Moje babička vždycky říkávala, že nejlepší marmeláda je ze špendlíků, tak tu určitě uvař!“ Normálně mě k tomu donutila! Uvařila jsem. Můžete přijít posoudit, zda babička nelhala.

Marmelád máme asi 20 druhů. Vypotřebovala jsem všechny skleničky, které jsem měla doma já i všichni v mém okolí. Zase mi tu pomohl FB, stačilo napsat prosbu na zeď a ochotné kamarádky střádaly a nosily.

S holkama jsme vymyslely design skleniček. Před tištěnými etiketami jsme daly přednost ručně psaným a malovaným. Tak poslední dny píšem, malujem a finišujem.

Taky jsme se domluvily, že ¼ naší tržby (nikoli zisku) věnujeme na Zuzčinu léčbu.

Hance jsem slíbila, že udělám akci propagaci. Chtěla jsem ji dělat „postaru“, jak jsem zvyklá. Rozhazovat sítě po netu a přihazovat ji na různé weby do kalendářů akcí atd. Ale zjistila jsem, že jsem o prázdninách nějaká neflexibilní. Když jsem měla čas, neměla jsem podklady. Když jsem měla podklady, tak jsem zas byla na dovče a následně v časovým presu (dohánění restů, nefungující počítač, moje nemoc, holek nečekaný dřívější návrat z propršeného tábora…) Až jsem si řekla, kašlu na staré způsoby propagace, udělám lepší. Napíšu článek. Napíšu příběh o marmeládách s příběhem.

Tak je tu!

Srdečně Vás všechny zvu tuto neděli tj. 30.8.2015 do pražské Stromovky do areálu Tiskárny na Vzduchu (mmch. já ještě vůbec netuším, kde to je – ani jak a kudy tam mám vjet s těma blikačkama – jak jsem dostala v instrukcích pro prodejce – tak kdyby někdo chtěl poradit holce z vesnice… ;-)

Takže v neděli tam – vy tam nejezděte s blikačkama – vy radši tramvají. Dopoledne (9-12) je Džem fest. Budou se tam prodávat domácí kvalitní marmelády, ale i jiné domácí výrobky (např. sirupy, medy, sýry, pečivo atd.) Vstupné je dobrovolné. Kromě sbírky na Zuzčinu léčbu chce tahle akce upozornit i na to, že díky naší úžasné legislativě a byrokracii, se vlastně tyto výrobky ani legálně nemůžou distribuovat.

No a od 12h začíná Sunday Music Jam – multižánrový hudební festival. Zahraje spousta skvělých kapel. Line-up najdete zde. Připraveny jsou i tvořivé dílničky pro děti. Bohaté občerstvení, včetně raw food.

Já s holčičkama tam budeme co nejdýl to půjde. Ráda uvidím všechny, které jsem týdny, měsíce i roky neviděla. Jestli nemáte program na poslední prázdninovou neděli, doražte. Věřím, že tohle bude super den! Moje 2 pomocnice hravě obslouží náš stánek, i kdyby se tvořily velké fronty, a já budu mít čas si s vámi popovídat. Tak neváhejte a doražte zamlsat, nakoupit, zapařit, pokecat a pomoci. Skvěle zakončit letošní prázdniny. (A možná pak tradičně každé další ;-)

A i vy, co se osobně neznáme, přijďte se na nás podívat, podpořit nejen Zuzku, ale i naše celoprázdninové úsilí!

Děkujeme!!

Efka & Co.

P.S. Marmeládový den jsme si užily náramně. A protože jsme neprodaly zdaleka všechno, rozhodla jsem se, že zbylé marmelády budu dál nabízet (k osobnímu vyzvednutí v Kralupech, či po domluvě i na jiných místech) a stále platí, že 1/4 ceny poputuje na Zuzčinu léčbu. Takže vybírejte, objednávejte. Ať vám chutnají. 

AKTUÁLNÍ NABÍDKA:

JAHODA S MÁTOU
JOSTA + JABLKO (3:1) - josta je kříženec černého rybízu a angreštu
MERUŇKA + MRKEV (3:1)
MERUŇKA + JABLKO (2:1)
BROSKEV
BROSKEV S LIMETOU
RAJČE + BROSKEV + JABLKO (2:1:1)

Můžete si také zakoupit sušené bylinky, které jsem letos vlastnoručně s láskou sbírala a sušila. Cena 25 - 30,- Kč dle druhu

Můj dekorační pytlík proti chřipce a nachlazení nemá potřebné atesty a skutečně nemůže konkurovat paralenům a koldrexům. Takže je jen na vás, co s ním uděláte... ;-) Uvnitř najdete směs bylin: květ lípy, květ černého bezu, plod šípku, hluchavku, dobromysl, meduňku a list jitrocele.

Jak jsem chodila přes střepy

Od tý doby, co píšu blog, nemůžu nikomu nic vyprávět.  Všichni už to četli. A nebo řeknou: „Napiš o tom, já si to pak přečtu“ Tak dobře, tak já o tom napišu:

„Hele, ženo, v Třebušíně na slavnostech s náma letos zase počítaj. Tak popřemýšlej, co tam budem prodávat“ oznámil mi můj muž (jako že ten bývalý – ale v občance ho pořád mám)

Vloni jsme měli na slavnostech stánek s kávou. Letos už je tam přihlášený jiný konkurenční prodejce, tak to chce něco jinýho. Ale co? Do langošů se mi nechce. Tak upeču koláče? Nebo nějaké bramborové placky? A co třeba frappé a mojito? Má být horko… Nějak jsem to zazdila, měla jsem dost starostí s koncem školního roku a balením holek na tábor.

A taky se seběhlo všechno to ohledně změny mé profesníkariéry (viz článek Intuice). A v tom přišel Tomáš s návrhem: „Kašlu na gastro. Uděláme si ezo-stánek. Ty tam představíš ty svoje slavné kabelkovékonstelace, já regresi, vezmem s sebou i Petru (Tomášovu novou přítelkyni – pozn. autora), ta může dělat masáže a reflexku. Můžem vykládat karty, prodávat bylinné čaje… A víš co? My teď byli na jedné takové akci a chodili jsme tam po střepech. To byla bomba! Třeba by to šlo udělat i tam“

Tak jo. Vytvořila jsem si nějaké letáčky, plakátky a psychicky jsem se připravovala na to, že jsem opět hozena do vody. A že třeba se ke mně i někdo objedná. Někdo úplně cizí…

Tomáš mezitím v práci poctivě sbíral prázdné lahve.

Nadešel den D. 

Náš stánek budil pozornost. Nejdřív takovou ostýchavou – lidé z bezpečné vzdálenosti sledovali, cože to tu je divnýho  mezi těma všema klobásama a bubble-tea. Postupně se přibližovali. Až v jednu chvíli se tvořily i fronty.

Nikoho ale nezajímali konstelace, regrese, nebo taroty. Střepy byly největší lákadlo.

Já se přiznám, že jsem byla tak konsternovaná a nervózní z té mojí prezentace, že jsem vůbec nestihla  zaujmout stanovisko k mé vlastní chůzi po střepech. Dívala jsem se na to čistě jako organizátorka, nikoli jako potenciální klientka. Tomáš si to tam chystal a mě jakoby se to netýkalo. Neměla jsem ani strach, ani jsem se netěšila, ani jsem si neřekla „to nikdy“, nebo „jasně, že to dám“ – Fakt nic. Vůbec jsem o tom nepřemýšlela.

Když byl náš stánek připraven, šla jsem obhlídnout ty okolní. Právě jsem se vracela s kávou od konkurence (mmch. pán vůbec netušil, co to je „lungo“ !!!!) a trdelníkem. A vidím první statečnou slečnu, která dělá poslední krok na střepech. Oči ji září! Celá září!! Září jako někdo, kdo překonal obrovský strach. Kdo překonal sám sebe. Kdo dokázal něco, o čem si ještě před malou chvilkou myslel, že je to takřka nemožné. O tohle na střepech jde.

Navnaděna zářící slečnou, jsem si to musela jít taky zkusit. Umlčuji svoji zbrklou nedočkavou vnitřní osobu, která by to nejradši přeběhla hned  bez nějakých instruktážních keců. A pozorně poslouchám Petru a Tomáše, kteří mi předávají své zkušenosti: Takže, zavřít oči (není to nutné, ale líp se koncentruje). Strach je na místě, ale přetransformuj ho na pokoru a respekt.  Nakroč zvysoka (jo, to bude asi ta zenová chůze, co jsme si o ní říkali na Škole intuice), došlápni zlehka. Prozkoumej nohou terén, „vyfoť si ho“: Je bezpečný? Pokud ne, malinko nohou zavrť, uveleb se, najdi si to svoje bezpečné místo. Máš ho? Tak až teď přenes váhu. A jdem na druhou…

Pokorně jsem poslouchala instrukce a pomalinku udělala své 2 krůčky přes střepy. Dokázala jsem překonat strach a umístit na střepy svou pravou i levou nohu. „Tak to by mohlo stačit, ne?“ Naznačovala jsem, že udělám úkrok stranou. Že jsem si to jako zkusila, jako dobrý teda, ale už to teda umím, tak to by mohlo stačit, ne??? Petra se na mě usmála: „Jestli chceš tak slez, ale je to škoda nepřejít to celý“ lhostejně pokrčila rameny. Jo, tohle na mě platí. Zase jsem zavřela oči, zhluboka se nadechla, pomalilinku zvedla nohu a jala se jí z výšky bezpečně umisťovat. A já to dala!!! Dala jsem to celý!!! Zářila jsem úplně stejně jako ta slečna přede mnou!!!

Nejdřív jsem si opět myslela, že jednou to stačilo a nemám potřebu to znovu opakovat. Ale pak jsem se překonala a přešla to později ještě jednou. No a pak už jsem chodila jako mazák – sem a tam. Když zrovna bylo volno, byla jsem modelka k přilákání dalších zájemců.

A přilákalo se jich hodně. Někdo to dal. Někdo se neodvážil Musím říct, že odvážnější byly ženy. A úplně nejodvážnější děti (ty totiž ještě nemají tolik těch strachů a zábran)

Když přišly první děti – 2 asi 12leté holky a chtěly to zkusit. Tak jsem vyvalila oči: Co s tím? Tahle varianta mě vůbec nenapadla. Nikde jsme neměli žádnou cedulku zbavující nás zodpovědnosti. Nedávali jsme lidem podepsat prohlášení, že jdou na své vlastní nebezpečí. Zeptala jsem se holek, kde mají rodiče, a dostala odpověd, že doma, ony tu jsou na táboře. No ještě ke všemu! Zachránil mě Petřin syn, který je zhruba tak stejně starý a který prohlásil, že by si to taky rád zkusil. Jo, dobrý nápad – otestujem to nejdřív na vlastních. Přešel. No tak, holky, zkuste si to taky. Daly to. Se stejným efektem. Se stejnou září a radostí. Tak dobrá, i děti můžou.

A tak jsem na střepy pustili i našeho 3,5letého Staníčka. A tam ten efekt byl ještě úžasnější. Standa úžasně kopíroval náš soustředěný obličej (je ve věku, kdy naprosto skvěle kopíruje, co vidí kolem sebe), ale přešel to s naprostou jistotou a lehkostí. On se totiž vůbec nebál. On netušil, že jde po něčem nebezpečným. Že by se klidně mohl i zranit. On viděl svoji maminku a svého tatínka a spoustu dalších lidí, kteří po tom normálně chodí. Pravda, trochu se zpočátku bojí, ale nikomu se nic nestalo… Takže i Standa chodil po střepech sem a tam…

Dobrý byl i postřeh, jak lidi překonají svůj strach, sami sebe,  a najednou do té jejich radosti, euforie se nacpe ego. A začne tohle všechno zpochybňovat. Nejčastější reakce po přejití byla: „No jo, střepy – to nic není. To takhle uhlíky – to bych nedala“ (a že ještě před chvilkou takhle mluvila o střepech, to už zapomněla). A nebo druhá nejčastější reakce: „Ale to nejsou opravdické střepy, že jo?“

Takže  prosím vás byly to opravdové střepy. Byly to střepy, které ještě před pár hodinami byly lahvemi. A normálně jsme je tam náhodně vysypali. Vůbec jsme je neotáčeli jeden po druhým tím ostrým dolů (jak si někteří snad mysleli). Ale když už jsem i já sama (taky už se vzbudilo mé pochybovačné a shazující ego) začala přemýšlet nad tím, jestli ty střepy nejsou nějaké tupé, když tolik lidí přešlo a nikomu se nic nestalo, tak jsem dostala důkaz o opaku:

Přišla slečna. Už tam byla odpoledne. Zvládla to a odešla stejně zářící jako ostatní, co to přešli. Ale teď  přišla posilněna alkoholem a v doprovodu asi 5-6 kamarádů a kamarádek. Přišla s takovým tím: „Tak teď mrkejte, co já dokážu“ Odpoledne už to zvládla a alkohol mění myšlení a hodnoty, takže tam teď scházela ta pokora, ten respekt. No přešla to. Na pohodu. S úsměvem jako modelka. Ostatní ji s otevřenými ústy obdivovali. Ale ejhle, chtěla se obout a z obou chodidel ji tekla krev. Byla pořezaná. A ani o tom nevěděla. Dobrá lekce. Pro všechny. Byl to signál sbalit stánek a vypadnout (né, nebojte, slečnu jsme ošetřili). Vypadnout kvůli tomu, že těch posilněných alkoholem začalo nějak přibývat.

Bylo to super. Tak příště třeba ty uhlíky…