Deníček takové normální ženské...

středa 11. listopadu 2015

Zrcadla

„To je ale krááva!“ – „Kdo?“ – „No, ta bába na tý poště“ – „Aha“ Povídala dál. Mluvila a mluvila. Kráva byla i kolegyně i sousedka o patro níž. A já už ani neposlouchala. Přemýšlela jsem, proč já nemám kolem sebe krávy. Proč je život tak nespravedlivý, že někdo bydlí takřka v kravíně a někdo se na ty krávy jezdí dívat jednou ročně k sestřenici na farmu ;-)


Nebo to není nespravedlnost? Třeba jsou to zrcadla? Tím nechci říct, že moje kamarádka je kráva. Ale třeba se tak někdy chová? A nevidí to. A tak jí to musí hrát ti všichni okolo.

Víte, jak funguje zrcadlo? Teď myslím to skutečné, před kterým se každé ráno češete, holky projedou řasy a přepudrujou nos. Proč se do něj díváme? No, protože jinak bysme na sebe neviděli. Neviděli bysme se vcelku. Viděli bysme se pořád jen z toho jednoho úhlu zezhora, bez hlavy. No zkuste to. Neviděli bysme, že máme šmouhu na nose, u pusy drobek, nebo za uchem neposlušný odstávající pramen vlasů. Prostě bez zrcadel bysme neviděli naše nedokonalosti, ale ani to, jak nám to sluší. A totéž platí u našeho chování a osobního rozvoje. A tam nám právě jako zrcadlo slouží úplně všichni v našem okolí. Jejich chování. Především to, které se nás nějak dotýká.
Všechno, co s námi jakýmkoli způsobem rezonuje. Všechno, na co reagujeme, co s námi „něco dělá“, se nás dotýká a je to „naše“ – naše problémy, příležitosti k vyřešení a k následnému růstu. Cokoli, co nás rozčílí, rozbrečí, rozněžní, nadchne, nebo jen zaujme, to všechno je naším zrcadlem. Nenadávejte na lidi. Neklepejte si na čelo. Oni to hrají pro vás. Abyste něco pochopili!

Někdy taková zrcadla fungují úplně stejně jako ta opravdová. Jen nám ukazují zvenku to, co jinak nemáme šanci vidět. Pamatuju si takový příklad: Svého času k nám do baru chodila docela často taková starší cikánka. Pořád si popotahovala padající kalhoty. Bylo to hrozný! Možná si toho ani nikdo jiný nevšim´. Ale pro mě to bylo důležitý. Pokaždý, když jsem si já popotáhla kalhoty, viděla jsem před sebou obraz té cikánky. To, jak to bylo hrozný! S hrůzou jsem zjistila, že si je popotahuju dost často. Asi tak jako ona. No, tak jsem začla používat pásek! J
Skvělý zrcadlo.

Ale někdy to s tím zrcadlem není takhle učebnicově jednoduchý. Někdy (často) nám totiž zrcadlo ukazuje to, co jsme v sobě potlačili (zazdili, zamkli na 7 západů do 13. komnaty). Ono se to chce ukázat, zviditelnit, ale pro nás je to moc bolestivé. A tak se to zviditelňuje právě pomocí zrcadel –osob v našem okolí. A protože to máme v sobě tak moc popřené, tak vůbec nechápem, cože nám to ti lidi v okolí pořád zrcadlí. Vždyť to se nás vůbec netýká?? Takovýhle my přece vůbec nejsme!!! To bude asi nějaký omyl! - Ale není!! Když ti něco vadí, vždycky je to tvoje. Jen přijít na to, co mi to přesně chce říct a jak s tím naložit.

Nejbolestivější věci nám můžou zrcadlit jen ti nejbližší (především děti, partneři, případně rodiče).
Od nikoho jinýho bysme to nedali. Kdyby nás takhle zraňovali přátelé, kolegové atd. – tak je jednoduše odstraníme, už nebudou naši přátelé, kolegové… Ty nejbližší takhle jednoduše odstranit nemůžeme, takže ti jediní nám můžou sehrát tuhle roli – zrcadla těch nejbolavějších zranění, která touží být uviděna a uzdravena.

Abychom se v té teorii moc neutopili, tak příklad:

Naše Kamča mě občas dovede rozpálit doběla kvůli své chamtivosti, lakotě, křečkování. Nepůjčí, nerozdělí se. Tohle je prostě její!! Většinou to přecházím, skousávám. Vadí mi to, ale snažím se ji milovat takovou, jaká je. A holt ona je taková. Však ona na to jednou doplatí, říkám si. No ale pak přijde situace jako tuhle, když jsem omylem na výlet sbalila 2 její bundy a žádnou Julčinu. Začalo pršet a ona si nesla své 2 bundy se slovy, že jsou její a oblíbené a Julie by jí je mohla zničit. A u mě už to přeteklo, blesky mi lítaly z očí, z pusy nehezká slova, Julii jsem věnovala svou bundu a na Kamilu řvala, ať si ty svoje sežere, lakoma jedna lakomá, sobecká… a možná i něco horšího. Už najednou jsem ji nemilovala takovou, jaká je.

Co tohle způsobilo? Proč jsem začala takhle reagovat? Co mi to spouští?  Tohle je moje zrcadlo? Vždyť já vůbec nejsem lakomá! Vždyť já vím, jak to funguje! Že věci musí proudit. Že když pošlu, tak se mi vrátí. Že všeho je dost. Že stačí důvěřovat.

No jo, ale tam někde v koutě taková maličká Evička schovaná a v té hlodá červíček: „Skutečně je všeho dost? Skutečně se chci o všechno podělit? Tohle si radši schovám. Jen tak pro případ, kdyby to náhodou s tou vesmírnou hojností nevyšlo…“ a já tuhle Evičku vůbec nemám ráda. Kazí mi moje teorie. No tak jí radši někam uklidím, schovám – jako tu upopelenou Popelku, ať ji nikdo nevidí.

A tak mi to musí hrát Kamila. A když umlčím Kamilu. Tak nastoupí moje mamka: „Né, tohle nevyhazuj, to se může ještě hodit“ Skřípu zubama… „Jááák hodit? Vždyť už se to nikam nevejde!!“ No a přijdou další a budou mi to hrát. Dokud já tu moji chamtivou Evičku nevytáhnu z toho kouta, neopráším ji a nepoděkuju za její služby. Byla doba, kdy jen díky chamtivosti a sobectví se dalo přežít – třeba v dobách hladomorů, válek, koncentráků. A otisky těch dob si neseme ve své buněčné paměti, v rodových vazbách. Je potřeba těmhle služebníkům poděkovat a propustit je. Vysvětlit, že už to dneska zvládnem bez nich. To je jediná cesta z toho ven, né je zavírat do 13. komnat a dělat, že k nám vůbec nepatří.  Když je přijmem, oceníme, už nebudou muset bojovat o své místo na slunci.  A já pak už nebudu muset mít chamtivou dceru. A nebo taková bude, ale mě už to nebude vytáčet a budu ji mít zase ráda takovou, jaká je.



Pokud jste zrovna v situaci, kdy vám zrcadla kolem vás pořád něco ukazují a vy jim pořád nerozumíte, a nebo máte jakýkoli jiný problém, jsem tu se svými kabelkovými konstelacemi připravena vám pomoci dodat správný nadhled. Stačí se ozvat. Více info zde.

www.evastropova.cz



Žádné komentáře:

Okomentovat