„Jsem pro zrušení letošních Vánoc. Přidá se někdo?“ napsal
minulý týden můj manžel na svoji zeď na FB. Pod statusem se to začalo hemžit nejrůznějšími
názory na Vánoce. A mě to přimělo k zamyšlení.
No, vůbec se manželovi nedivím. Byla jsem to totiž já, kdo
rozhodl, že letošní Vánoce strávíme u nás doma, resp. doma u mojí maminky. Což
prakticky znamená, že po 2 letech pohodových svobodných Vánoc se vracíme
k Vánocům tradičním.
I mě lehce zamrazilo, když se mi vybavily „dřívější“ Vánoce.
Shon, zmatek, stres... Nakupovat, balit, uklízet, vařit, péct, zdobit,
chystat… Prostě makat, makat, aby bylo všechno dokonalé, všechno se stihlo a
všechno se upínalo jen k tomu „zlatému hřebu“ Vánoc – tj. Štědrovečerní
večeři a stromku zasypanému hromadou dárků. Večeře se chystala takřka celý den. Několik chodů. Jenom řízky se smažily víc než hodinu a stejnou dobu obalovaly – kuřecí, vepřové, kapr, pro děti krabí tyčky (co vůbec nejsou z kraba –
ale z nějakých oslazených obarvených zbytků), vinná klobása, obří mísa
salátu – no aspoň se pak nemusí 3 dny vařit!
K zasypanému stromku dárky máme taky rodinnou tradici –
už 20 let si pravidelně před Vánoci říkáme: „Letos ty Vánoce pojmeme trochu
skromněji“ – ta věta je takové okřídlené klišé, protože pak u stromku vždycky
s úsměvem dodáme: „A zase se to nepovedlo“ S radostí, že se i letos
máme dobře.
Kvůli rozbalování takového množství dárků jsme většinou ani
nestihli začátek nové štědrovečerní pohádky. No a, o konec jsme totiž přišli
většinou taky, jak jsme znaveni po několikadenním maratonu u ní postupně
pousínali.
S přibývajícími dětmi a zaplňujícím se pokojíčkem
miliony nesmyslů a taky s otvírající se myslí a uznáváním jiných hodnot
jsme se před 2 lety s manželem rozhodli říct opravdové DOST! Řekli jsme si
a mysleli to vážně: „Letos ty Vánoce pojmeme opravdu trochu skromněji – a úplně
jinak“
Samozřejmě, že jsme nakupovali vánoční dárky (i když trochu
míň a taky se snažili jich dost vyrobit sami, nebo alespoň nakoupit jinde než
v supermarketech). I cukroví jsem pekla. Ale tak nějak v klídku. Co
stihnu, stihnu. Nestresuju se, že nemám tohle a tohle.
Pár dní před Štědrým dnem už jsme se přesunuli na chalupu
v Českém Středohoří. Nebyl sice sníh. Ale oheň praskal v kamnech,
nehrála televize… Rozhodli jsme se, že přípravy na Vánoce budou v klidu,
budem je dělat společně jako hru, bez stresu. A výsledkem není dokonalost.
Budem si užívat už tu činnost. Tu sounáležitost u příprav.
A budem bořit tradice, které nemají smysl a zachovávat ty,
které smysl mají. Třeba takový kapr s bramborovým salátem. Kde ten se
vzal? Ví to někdo? Proč ho zrovna jíme na Vánoce?
Vlastně mi to připomnělo jednu příhodu z knihy od L.Gounelle: Den, kdy jsem se naučil žít: Tam se totiž píše, jak nějaká paní pekla
masovou roládu, než ji dala do pekáče, tak odkrojila obě patičky a pak ji
teprve dala péct. Kdosi se jí zeptal, proč to dělá? Ona odpověděla, že je to
v receptu. Ten kdosi se ptal, ale znovu: „Ale jaký to má smysl?“ – „Já
nevím. Prostě je to tam napsaný. Ten recept mám od mojí matky a ta od své –
vždycky se to tak dělalo…“ Ale „kdosi“ nedal pokoj, rýpal tak dlouho, až
dotyčná zvedla telefon a zavolala své matce. Matka odpověděla stejně: „Je to
v receptu. Vždycky se to tak dělalo. Nevím, proč. Prostě to tak je!“ – „Zavolej
babičce“ řekl ten „kdosi“. A tak zavolala: „Babi, když peču tu roládu podle
receptu od tebe, proč mám odkrajovat ty patičky?“ – „No, to samozřejmě nemusíš,
pokud se ti to vejde do pekáče. Já měla moc malý pekáč, mně se to tam nikdy
nevešlo“
Tak takhle někdy vznikají tradice… Držíme se nepotřebného
jen z nějaké divné úcty a vlastně ani nevíme proč…
No tak teda ten kapr a bramborový salát. Ke kaprům o
Vánocích mám specifický postoj. Je mi
jich líto, co musí prožít kvůli naší „tradici“. Dětem nechutná a já ho vlastně
jím jen proto, že se o Vánocích prostě jí. Je to tak daný. Někdo nám to tak
nalinkoval. Dětem nechutná ani bramborový salát. Takže vlastně jim nechutná nic
z celé té slavné nejslavnější večeře. Je nutné, aby jedly něco, co jim
nechutná, jen proto, že se to tak prostě dělá??
A tak jsme se jich
prostě zeptali, co by rádi jedli o Vánocích. Odhlasovali si brokolicovou
polívku a penne se smetanou a brokolicí – vánoční brokolicové menu J My s Tomášem jsme
se rozhodli zkusit opravdovou vánoční tradici – tj. houbového kubu. Nikdy
předtím jsme ho ani jeden z nás nejen nevařili, ale ani nikdy nejedli. Byl
vynikající! A jako dezert jablíčka z naší zahrádky.
Stromeček jsme našli pohozený v lese. Někdo ho uřízl a
až pak si všiml, že mu sem tam chybí větev. Že je to takový mrzáček. A tak ho
zahodil. My ho našli a vzali ho domů. Jedno odpoledne jsme si celá rodina sedli
k jednomu stolu a za zvuku koled tvořili z barevných papírů a
přírodnin ozdoby. Pohozený stromeček jsme ozdobili jen vlastnoručně vyrobenými
ozdobami. A jaký byl krásný. I bez
světýlek.
Společně jsme také zadělali těsto a upletli vánočku.
Předpřipravili štědrovečerní menu. V klidu. V takovém klidu jsem
ještě nikdy předtím štědrovečerní večeři nechystala.
Poprvé v životě jsem také šla o Štědrém dni do lesa –
ozdobit stromeček zvířátkům mrkvičkami a jablíčky. Nikdy předtím jsme na takové
věci kvůli chystání neměli čas.
Odpoledne jsme chtěli zajít do kostela na mši. Některé dítě
chtělo, některé nechtělo. Dospělí chtěli oba. Co s tím? Rozhodli jsme se
je nenutit. Nic není povinné. Vysvětlili výhody, nevýhody, dopady a
bezpečnostní pravidla. A vyrazili do kostela jen s nejstarší Kamčou.
Šestiletá Julča hlídala doma tříletého Standu. (Nebojte, kostel sousedí
s naší chalupou - dostali povel:
„Kdyby něco, přiběhněte“) No, přiběhli. Teda nejdřív přiběhl náš Lucky (jack
rusell), pan farář ho hned hbitě zařadil do kázání – naštěstí pozitivně. Poté –
asi v polovině mše – se rozrazily dveře znovu a tam stála Julie za ruku
Staníčka jen v punčocháčích. No, tak jsme se trošku postarali o vzrůšo na
poklidné vsi J
A pak už nás čekal ten „zlatý hřeb“. Pod stromečkem mělo
každé dítě pouhé 3 skromné dárky. Holky už by to asi neskously, ale Staníčkovy
dárky byly převážně recyklované – tj. poděděné po holkách či Tomášovi. Ale
světe, div se: Žádné zklamání se nekonalo. (Možná to bylo tím, že moc dobře
věděly, že je zítra a pozítří čekají další „Vánoce“ a další dárky u babiček…)
Nicméně ty 3 naše dárky si skvěle užily. Rozhodně neskončily odhozené v koutě.
Místo vánoční pohádky jsme pak společně tvořili a hráli
společenské hry. Prostě jsme si to užili. Spolu. A o to o Vánocích především
jde. Teda, myslím já.
A když jsou ty Vánoce svátky splněných přání, tak když děti
zatoužily opékat buřty, tak jsme prostě opékali… No a co, že se to o Vánocích
nedělá. (doporučuju můj článek Změna je život)
A já myslím, že to letos nebude tak hrozné. Co, Tomáši? Ono
to vlastně nikdy nebylo hrozné, i ty konzumní Vánoce vždycky měly své kouzlo. Stačí
si to trochu přenastavit, změnit úhel pohledu…
Na závěr přidám pár praktických tipů, co se u nás
v rodině o Vánocích osvědčilo:
- Píšeme Ježíškovi i my dospělí. Píšeme mu mailem. A ani to neskrýváme před dětmi. V adresátech jsou naši nejbližší. Prostě si řekneme, co by nám udělalo radost. Od té doby, co spolu už nesdílíme společnou domácnost a nevidíme se denně, tak prostě nevíme, co udělá radost, co chybí atd.
- Pokud jsou v rodině děti, které ještě neumí číst, používáme na dárky místo jmenovek fotografie. Děti tak můžou rozdávat dárky úplně samy, aniž by jim je někdo musel předčítat.
Všem mým čtenářům a čtenářkám přeju
především klidné Vánoce bez stresu.
Těším se na Vás i v příštím roce :-)
S láskou Vaše Efka
www.evastropova.cz – navštivte i mé profesní stránky
