Tancuj, jako by tahle píseň byla poslední

Užít si to. Dát do toho všechno. Paříme!! Jóó!!

Ten článek měl být o radosti, o tom, jak máme dělat věci naplno, žít tady a teď. Neschovávat si věci na lepší časy a peníze na horší časy. O tomhle všem měl původně být.

Neměl být o smrti

O smrti už jsem přece jednou psala. Ale tenhle víkend mě „rozsekal“ a moje úvahy dost drsným způsobem otočil jiným směrem, než jsem měla v plánu.

O bonbonech a sýrech

Ten článek měl být o čokoládových bonbonech s bílým potahem, co nám jako dětem dávala

prababička – měla je schované asi už fakt dlouho. O francouzských sýrech, co jsem házela slepicím, protože dětem na sváču jich byla škoda. Ty se přece nechají na „lepší příležitost“. A ta buď nenastala, nebo jsme zrovna na sýry neměli chuť, nebo si na ně nevzpomněli… Prostě si pošmákly slepičky. Taky o Juliiných sandálkách, které jsem po sezoně vyřazovala v takřka nedotčeném stavu. Předtím totiž dost rychle dvoje boty zničila, tak jsem jí při nákupu zřejmě až moc direktivě přikázala, že tyhle bude nosit jen při slavnostních příležitostech. Kolik jich za sezonu bylo? Jedna? 

Není tohle všechno škoda? Chtěla jsem psát o užívání si každé chvilky. O tom jak si máme z každého dne udělat ten slavnostní, jedinečný, významný…

…poslední

… jako kdyby byl poslední!!

Fakt mě ta smrt v téhle souvislosti nenapadla. I když dneska mi to připadá nemožné.

Ubrečený víkend

To, že jsem v sobotu do 2h do rána brečela, protože se mi ve škole při meditaci otevřela bolavá rána, a já si to doma dočišťovala, dovybrečávala jsem si 30 let staré bolístky, to jsem brala jako normální věc. 30 let staré bolístky si dovybrečávám takřka při každém terapeutickém cvičení.

V neděli jsme tančily. Byla to předělaná Oshova dynamická meditace jen na tanec a právě při ní mě napadl název, téma i koncept článku. Bylo to velmi radostné, spontánní. Bylo to to: „Jóooo, paříme!!“ Ale ono to makalo, nebyla to obyčejná diskoška, jak se mohlo zdát.

Po tanci při obvyklém kruhu sdílení si vzala slovo Zdeňka. Ve tváři měla velkou bolest, oči zalité slzami… I jí se otevřela velmi bolavá rána. Zhluboka se nadechla a vybalila to na nás:

Jak jednoho dne odešel její muž do práce a už se nikdy nevrátil. Nevrátil se, protože ho někdo zastřelil. Jen tak. Kvůli mobilu a peněžence. Jak byla ¾ roku podezřelá z vraždy, jak přitom všem musela být dál matkou 3 dětí a nově také jedinou živitelkou rodiny.  Jak se nemohla sesypat. Až teď. V důvěrném kruhu naladěných žen si to mohla dovolit. A my jí byly podporou. Plakaly jsme s ní a dodávaly jí sílu. Zároveň se vživaly do téhle těžko představitelné životní situace.

Ze školy jsem jela s červenýma opuchlýma očima a v hlavě se mi honilo tisíc myšlenek. Rozhodně se netýkaly článku na radostné téma.

Další pecka

Myslela jsem, že mě už jen tak něco nerozhodí. 

Ráno jsem vedla Staníka do školky a vyvalila oči na zapálené svíčky na chodníku. Můj mozek nechtěl přijmout skutečnost, že ty svíčky znamenají, že vyhasl další mladý krásný život. 

Takže brečíme dál…

Já už nemohla psát o bonbonech a sandálkách...

Tancujte, jako kdyby tahle píseň byla poslední. Ale možná důležitější než francouzský sýry jsou lidi kolem vás. Ty si užívejte. Ono se totiž může stát, že ještě jednu, dvě písničky zahrajou, ale vy zjistíte, že nemáte s kým nebo pro koho tančit.

Já jsem Petra zas tak moc neznala, ale podle jeho věčného úsměvu a rozzářených očí usuzuju, že on si svůj život odtančil na plný pecky.      R.I.P.

                                                                                                                                                     

Retrográdní Merkur

O víkendu se chystám na v pořadí druhý seminář Intuitivní astrologie. Ještě dlouho se nebudu považovat za astrologického profíka, ale existuje pár astrologických jevů, které ve svém životě dokáže zaznamenat i laik. Retrográdní Merkur je snad ten nejokatější:

Nic nefunguje...

Včera  vstoupil Merkur do své retrográdní fáze. Znamená to, že se pohybuje pozpátku, couvá (teda né opravdu, jen nám ze Země se to tak jeví). Merkur je planeta komunikace – v dnešní moderní době také komunikace moderní – má na starosti veškerou techniku. A ve své retrográdní fázi si z nás prostě tropí žertíky. Technika selhává. Tradičně se porouchávají mobily, počítače, dálkové ovladače od aut, dotykové displeje sporáků atd. Ztrácí se dopisy, maily, SMS… Vlaky mívají častěji zpoždění.

Jak nahradit A?

A mě včera uvítal nefungujícím písmenem A na klávesnici mého notebooku. Nic se mi do ní nevylilo, ani mi tam děti nic nepomačkaly. Prostě jsem zapla počítač a nic… A nefungovalo. Chvilku jsem psl bez něj, chvilku používálá dlouhé á. Pak rozmontovala klávesnici, asi hodinu ji dávala do kupy. Výsledkem bylo to, že aaaaaaaaaaaaaaaaa se psaaaaaaaaaaaaalaoaaaaaa všudae, pořaáaad a občas nešloaaaaaaaaaaaaaa vyapnaout aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa. Vzdala jsem to. Zálohovala si pracovní věci na externí harddisk a smířila se s tím, že noťas půjde do servisu. A najednou „A“ už funguje. Úplně normálně a úplně samo (teda chvilkami se ještě připomene, ale už se to s ním dá vydržet)

Nekupujte nic, co se dá rozbít - ono se to totiž rozbije

Retrográdní fáze Merkuru přichází obvykle 3 - 4x ročně. Tentokrát bude trvat do 22.9. Připravte se teda na podobné technické výstřelky. Také se nedoporučuje jakoukoli techniku kupovat. A já si zrovna brousila zuby na nový mobil. Nestihla jsem to :-(

Zato se doporučuje nákup dobře promýšlet, sbírat informace, porovnávat… Takže prosím tipy sem – jaký mobil mi doporučíte?

Odložte uzavírání smluv

Dál se nedoporučuje uzavírat žádné smlouvy. Odložte je až na konec září, zatím všechno dobře promýšlejte, dělejte revize, sbírejte informace, pročítejte... Pokud to jinak nejde, aspoň si smlouvu pořádně pročtěte (i ta malá písmenka pod čarou), zkontrolujte, zkonzultujte... (Hmm... takže odkládám nákup mobilu a i ty rozvodový papíry, co už pěkných pár týdnů tahám všude s sebou)

Ta komunikace...

Dávejte si pozor i na komunikaci jako takovou. Neberte si nic osobně. Zbytečně se neurážejte a vyjadřujte se přesně. Komunikační šumy budou na denním pořádku. Vždy se ujistěte, zda si s druhou stranou dobře rozumíte. Řádně si překontrolujte adresáta důležité zprávy, mohlo by lehce dojít k nepříjemné záměně. Když se druhý dlouho neozve, přeptejte se, zde váš mail/SMS skutečně dorazil. 

Počítejte s tím a zkuste zůstat nad věcí.

Co tedy ty 3 týdny dělat?

Naopak je tato doba vhodná k odpočinku, různým revizím, zálohováním, úklidu. (Vidíte, jak mě to nefungující A donutilo zálohovat? Sama bych se k tomu nikdy nedokopala ;-) Prostě všechno, co začíná „re-„ – renovujte, reorganizujte…  Ale nezačínejte nic nového.

Do života se vám může vrátit někdo nebo něco z minula, co nebylo úplně vyřešeno.  Couvání Merkuru je tomu nakloněno. Zkuste to zrevidovat a pak se „rozjet“ znovu –jinak, jinudy…

Potřebujete pomoct?

Pokud to tak budete cítit, ráda budu vaším průvodcem:  www.evastropova.cz

A když jsme u těch cest zpátky do minulosti a těch předpon re-, doporučím i mého (pořád ještě né bývalého) muže: www.regrese-strop.webnode.cz

Co všechno svedeme na couvajícího Merkura?

Budu ráda, když se podělíte se mnou či veřejně o to, co provedl Merkur Vám. I za ty tipy na můj nový mobil (Myslím to vážně. Nejsem si jistá, jestli ten můj veterán ještě tuhle retrográdní fázi Merkuru přežije)

Je libo amatérský astrologický rozbor?

A po víkendu budu o Merkuru vědět ještě víc. A taky o Marsu a Venuši – vztazích. Ráda se s vámi zase podělím. Pokusní králíci se zas můžou hlásit (Livi, s tebou už samozřejmě počítám ;-)

http://www.evastropova.cz/intuitivni-astrologie/

Modrá kočka

Prý už začínám být s těma vagínama trapná. Tak já vám dneska poodhalím zase jiné moje intimní partie. Ale až na samém konci. A nepřeskakujte, hezky popořádku...

A zase ta Livie ;-)

Pozvala mě a další naše spolužačky na její absolventský koncert. Mohla jsem to pojmout jako dámskou jízdu zakončenou mejdanem. Ale rozhodla jsem se podělit se o kulturní zážitek i se svými dětmi. Ač podle rozvrhu naší střídavé péče je měl mít zrovna v péči tatínek, domluvili jsme se, že si je na tento večer vypůjčím. Teda jenom holky. Uděláme si prostě dámskou jízdu jinak – s holčičkama do Prahy za kultůrou. Prostě zážitek. S Livčou si holky už společně zazpívaly (v autě cestou ze Šumavy), viděly ji na youtube... Moc se těšily, až ji uvidí na opravdovém pódiu jako opravdovou zpěvačku.

Zahájily jsme přípravy

Zašly jsme si ke kadeřnici, nakoupily nové šaty – teda holky nové, já objevila jedny perfektní v jednom internetovém bazárku. Byly černé, ale zároveň veselé a hravé – proložené různobarevnými kanýrky v barvách čaker. JJ, ty jsou super. Schovala jsem si je přesně na tuhle příležitost. Vytáhla jsem taky úplně novou kabelku. Nadešel den D a my 3 vyfintěné dámičky vyrazily směr velkoměsto.

Modrá nemusí být vždycky dobrá

Vzaly jsme to pěšky přes Staromák a užívaly si i tuhle nevšední cestu. I když já už začínala být lehce nervózní z davů lidí, z časového presu a z toho, že jsem se vybodla na studování cesty (k Rudolfinu snad ještě trefím, ne?) V tomto stavu mi v kabelce začal zvonit mobil. Jak jsem ještě nebyla sžitá s novou kabelkou, nedokázala jsem ho rychle najít. Musela jsem se na nábřeží plném lidí zastavit, ohlídat si děti, položit kabelku bůhvínaco a lovit. Vylovila jsem. Telefonát vůbec nebyl důležitý, ale moje oči vyděšeně ulpěly na kabelce. Byla modrá!!! Moje úplně nová béžová kabelka byla

modrááá!!! Trošku nezdvořile jsem ukončila hovor. Byla jsem zděšená. Vytáhla jsem papírový kapesník a jala se kabelku čistit. Nic. Vytáhla jsem lahev s vodou a zkusila to mokrým kapesníkem. Zase nic. Kabelka byla pořád modrá a kapesník pořád bílý. Ani náznak zlepšení… Od čeho to sakra může být? Sako i další části mého outfitu byly ok, ani holky žádnou modrou nikde nevykazovaly. 

Julie tvrdila, že prý tam, co jsem pokládala tu kabelku, když jsem lovila zvonící mobil. Tak tam bylo něco modře natřeno. No doprdele! To tam nemůžou dát nějakou ceduli!! A provázek – takovýten čevenobílý s nápisem zákaz vstupu, když tam něco takhle čerstvě natřou!!! Ale jakto, že se mi to neotisklo na to sako? Že by to tak rychle zaschlo? Bylo mi do pláče. Tak já se tu vyfešákuju a nakonec tam naklušu s kabelkou, která je z jedné strany béžová a z druhé modrá!! Napadla mě i myšlenka na ten koncert prostě nejít. Otočit se na podpatku a vydat se zas na vlak. Jsem magor, nebo co? Copak sobě a holkám zkazím tenhle večer – jenom kvůli fleku na kabelce?? To dám!  Přimáčkla jsem si kabelku pevně k tělu modrou stranou. Přeběhla do hlediště a těšila se, až zhasnou. Docela to pomohlo. Koncert jsme si užily a na modrou kabelku, která byla chudák celý koncert nedůstojně zakoplá pod sedačkami, jsem si takřka nevzpomněla.

Až po koncertě na mě zas vybafla a já se nemohla dočkat, až budem konečně doma a já zkusím použít i něco víc než jen vlhčený papírový kapesník. Bylo mi líto tak krásnou novou kabelku po prvním použití hodit do popelnice. Nebo dát holkám na hraní. Nějak to musím dostat dolů.

Uložila jsem holky do postýlek, napsala omluvenku do školy, že kvůli návštěvě koncertu, nemají napsané úkoly. 

A hned běžela do koupelny prohrabat se sbírkou čistících prostředků. Jar nepomohl. Jo, mám tu tu růžovou pastu od Moniky z Betterware – ta je prý kouzelná a vyčistí úplně všechno. Tak opatrně, ať to nejde dolů i s lakem. Opatrně - nic. Přitlačila jsem - nic. Pomazala jsem růžovou pastou celou modrou část a vzala na to kartáč – NIC!! Modrá držela. Ani náznak zlepšení. No nic. Tak do popelnice, nebo holkám na hraní? 

Ach jo!! Já jsem taková trubka. Proč musím zvedat každý debilní telefon a otírat se přitom o natřené bůhvíco… Pomalu jsem se svlékala a těšila se, až to všechno ze sebe smyju. Teď jsem pro změnu vytřeštila oči na své tělo. Mělo nějaký prazvláštní odstín! Bylo modré J Teda modro-bílé. Místa zakrytá spodním prádlem, zůstala bílá, jako když se opálíte. Akorát ten zbytek měl jinou barvu, takovou sluníčko neumí. Aha!! Tak to ty šaty!! Ty šaty obarvily moji kabelku a i mé tělo. Stejně tak, jako modrá barva nešla sundat z kabelky, nešla sundat ani z mého těla. Drhla jsem se sprcháčem (růžovou pastou jsem to nezkoušela) a moje tělo zůstávalo stále modré. 

Dostala  jsem záchvat smíchu

Představila si situaci, že jsem si tyhle šaty vzala poprvé na rande a teď byla v cizí koupelně. Vybavila se mi scéna z Pelíšků, jak Dušek přichází za Holubovou s nabídkou kvalitního sexu a předtím čůrá do umyvadla a vlasy mu chytly od karmy. 

Co bych dělala já? Kdybych teď byla v té cizí koupelně a vedle na mě čekal v posteli nějaký (úplně nový) chlap. Sbalila si svých pár švestek a po anglicku vycouvala, tak jako jsem měla chuť to udělat před tím Rudolfinem? A zkazit si kvůli prkotině večer, možná i celý vztah? Nebo doufám, že můj nový potenciální partner by měl dost velký smysl pro humor. Že bysme si z tohoto trapasu, udělali nezapomenutelnou historku, co by se vyprávěla po genareace na všech rodinných setkáních?

V ložnici na mě čekaly akorát tak spící děti. Takže jsem se ani neměla s kým podělit o vtipné vzezření svého těla. Tak jsem si aspoň blejskla jedno selfie – kdyby to náhodou do rána zmizelo, ať to vidí. A taky do toho bazárku to chci poslat! Jako důkaz! Copak tohle můžou prodávat?? Chci vrátit peníze a taky odškodnění za kabelku!! A taky jsem jim to hned ráno poslala – mojí hanbatou fotku bez cenzury i s čouhající bradavkou.

Vlastně to celé dopadlo dobře 

Jako odškodnění z bazárku jsem dostala opravdu přenádhernou sukni, modrý nádech mého těla zmizel nějak sám a na modrou kabelku jsem vyzrála speciálně ředěnými obklady ze Sava. K dokonalosti mi snad chybí už jen ten chlap v posteli se smyslem pro humor :-D Proboha, snad se teď nezačnou tvořit fronty!? ;-)

Je vagína sprosté slovo?

„Evi, já nevím, jestli tu tvoji událost o té vagině můžu dál sdílet“ řekla s provinilým výrazem Livie, když jsme po koncertě zašly „na jedno“.  „Jak to?“ – „No, chodí mi takový různý divný reakce – polovina lidí si myslí, že to je dobrý vtípek a druhá polovina je pohoršena, na co že je to zvu“ Pak se usmála a  spiklenecky zamrkala: „Víš co, napíšeme o tom článek!“ – „Tak jo!“ Přišlo mi to jako bláznivý, nicméně vůbec né špatný nápad. Vylovila jsem z kabelky papír a tužku. Objednaly jsme si další pivo, ať nám to líp píše. A mezi záchvaty smíchu jsme nastřídačku každá napsala asi 4 řádky. Které dohromady vůbec  nedávaly smysl. Pak jsme udělaly pár selfíček, nahrály rozhovor, o tom jak se nám píše článek o vagíně, zasdílely na nejrůznější sociální sítě. Chichotaly se a domýšlely, kdo všechno to uvidí (táta - paní učitelka mých dětí… trumfovaly se, kdo na tom bude hůř J Na uskutečnění ankety mezi kolemsedícími na téma: „Je vagína sprosté slovo?“ jsme naštěstí nedostaly dost odvahy.

Článek zůstal nedopsán. Ale téma mi viselo v hlavě. Myslela jsem si, že v dnešní době, kdy se na mě valí z internetu nabídky na vaginální mapování, cyklické ženy veřejně diskutují nad jednotlivými fázemi menstruačního cyklu, se nikdo nad tématem přednášky pohoršovat nebude. Ale je fakt, že jedna kamarádka mi napsala, že na účast na podobné přednášce nemá dost odvahy. Jeden cizí muž se v diskusi pod příspěvkem domníval, že hlavní náplní semináře, bude pomlouvání chlapů.

Takže ten článek je asi fakt potřeba. Budu to muset celé nějak objasnit…  Ale já vlastně nevím, co přesně bude obsahem přednášky. Já ji sice spolupořádám, ale ještě jsem se jí neúčastnila.  Cca před rokem, kdy Vendy poprvé na toto téma přednášela  u nich v Antakaraně, jsem věděla jistě, že ji chci slyšet. Téma se mi líbilo moc. A Vendy je úžasná vypravěčka. Vtipná, se svým vlastním svérázným humorem, proloženým ostravským dialektem. Vždycky, když vyprávěla historky ze svého života, všichni jsme padali smíchy ze žídlí.  Jsem si jistá, že ani vaginální přednáška nebude vážná, či snad dokonce nudná.

Měla jsem na výběr: sednout na pendolino a udělat si výlet na sever Moravy, a nebo dovézt horu k Mohamedovi. Věřím, že na výlet ještě dojde, v Ostravě jsem byla jen jednou jako malé dítě a docela ráda bych se tam podívala znovu. A stejně tak věřím, že se v Praze najde dost „potřebných“, kterým Vendina přednáška bude ku prospěchu.

Prosím vás, každopádně se ničeho nebojte, nebudem se tam vůbec svlékat, nebudem se tam ošahávat, ani si vzájemně ukazovat svá intimní místa. Nebudete se muset ani představovat a veřejně sdělovat, proč jste přišly a jaký máte vztah ke své vagině. Normálně budete sedět v příjemné kavárně, popíjet dobrou kávu, a poslouchat Vendy, jak vám vypráví svůj příbeh, jak vás učí mít se ráda, a dává vám návod, jak skrze komunikaci se svou vagínou, můžete objevit a následně rozpustit staré křivdy. Kdo najde odvahu, může sdílet i své zkušenosti, příběhy, nebo se na cokoli Vendy zeptat.

Kdo nebude pospíchat domů, může si pak ještě po Vendině přednášce poslechnout o mých kabelkových konstelacích.

Takže, odvážné čtenářky, pište si do diáře: pátek  10. června, 17h, kavárna Kafíčko 33, Zborovská 38, Praha 5. Místa jsou omezena, takže si je raději co nejdříve rezervujte na tel.:  777 150 100

A nakonec troška bulváru: Vagina Livie Kuchařové (Děkujeme Livii, že v rámci propagační akce naší přednášky propůjčila obrázek své vagíny :-D

P.S. Na mou úvodní řečnickou otázku nakonec odpověděla sama Vendy svým článkem: Konec hodných holčiček v Čechách aneb vagína není sprosté slovo 

Duchu, duchu, přijď mezi nás...

Dnes ráno mi můj muž vyprávěl, jak mu zničehonic v koupelně vystřelila žárovka, prorazila skleněný kryt, udělala v něm díru a žárovka dopadla na podlahu mezi střepy stínítka naprosto neporušena. Vyhodilo to pojistky, které pak nešly nahodit… Musí si na to pozvat asi nějakýho odborníka. „A to jako elektrikáře, nebo vyháněče duchů?“ zeptala jsem se s trochou nadsázky.  

Hned jsem si vzpomněla na letní tábory, kde jsme po večerce organizovali tajné duchařské seance. Seděli jsme v kroužku, svítili baterkou, ruce spojené, ani nedýchali a ten nejodvážnější z nás předříkával: „Duchu Boženy Němcové, přijď mezi nás. Duchu Boženy Němcové, jsi-li mezi námi, zablikej“ A jak jsme pak ječeli a utíkali do postelí, když baterka skutečně zablikala. Můj dětský, ale velmi racionální mozek podobné situace vyhodnotil jako běžnou technickou závadu, či cizí zavinění. Existence duchů byla sice lákavá, ale zcela nereálná!

A tak šel čas.

Uběhlo  10-15 let a život mi přinesl další klíčovou duchařskou vzpomínku. Jedna moje kamarádka si našla nového přítele. Nadšeně mi o něm vyprávěla. A jen tak mmch. se zmínila, že ve volném čase odvádí duchy. Vyvalila jsem oči, zaklepala si na čelo, a v duchu si řekla něco ve smyslu: „Holka, ty máš fakt na ty chlapy smůlu.“  Představila jsem si skvadru z tenkrát oblíbeného filmu Krotitelé duchů a pomyslela jsem si něco o totálním magorovi.

A uběhlo dalších 10-15 let.

Můj nevěřící Tomáš už nebyl po bouračce na D1 tak úplně nevěřící. A pomalu se mu startovali jeho senzibilní schopnosti. A přišlo období, kdy zase začal chřadnout, něco ho trápilo. A tentokrát se mi už i svěřil: „Bojím se v baru. Po zavíračce tam vždycky někdo je.“ – „Jak to myslíš, že tam někdo je? Jako že se tam někdo schová na záchodě?“ – „Né, někdo stojí za mnou, když počítám peníze, ale když se otočím, tak tam nikdo není.  Někdo chodí po terase, nakukuje na mě přes sklo atd… A je jich tam moc. Celý zástup. To nejsou lidi. To je jako kdyby…“ Nedořekl.  Když celý dosavadní život něčemu věříte, teda spíš nevěříte, a najednou zjišťujete, že všechno je jinak, ego bojuje a nechce to jen tak přijmout. Možná tenhle boj ega, byl pro Tomáše ještě horší než samotný strach z duchů.

A já mu chtěla pomoct. Jako vždy. Tak jsem zasedla k počítači a projela to googlem. Objednala doporučenou knihu „Chlapec, který viděl pravdu“  (o klukovi, který žil v Anglii někdy před více než 100 lety, viděl duchy, auru a podobné věci a nikdo mu to nevěřil). Vyhodilo mi to i několik novodobých „ghost busters“ a já si vzpomněla na „magora“ od kamarádky. Nerozešla se s ním. Naopak, vzali se a mají spolu děti. Je to fajn chlap. O duchách s námi od té doby už nikdy nemluvili. (Ono je potřeba vždycky přefiltrovat, co komu kdy můžete říct. To jenom já to tady vykecávám úplně všem ;-) Tomáš sebral odvahu a i přesto (nebo právě proto), že se mu tenkrát vysmíval, zvedl telefon a požádal ho o pomoc.

Společně bar vyčistili. Dostali jsme i praktické rady, jak se zbylými duchy komunikovat. Že se jich nemusíme bát, že je můžeme i využít. A tak jsme se s nimi zdravili, když jsme přicházeli. A když jsem odcházeli,  popřáli jsme jim pěknou noc. Řekli jim, že teď už je to tu jenom jejich a ať nám to tu pěkně hlídají, že zítra zase přijdem.

Tomáš od té doby vidí duchy běžně. Viděl mého dědečka, když se noc před svým pohřbem, přišel s námi rozloučit. Seděl na svém oblíbeném místě v čele stolu a usmíval se. Viděl svoji mámu, která ho přišla na něco důležitého upozornit. Viděl cizí paní v klobouku v koupelně na dovolené…  Já mu to věřila, ale nechávala mu to. Tyhle nadpřirozenosti jsou prostě jeho parketa. Já neumím rozhoupat ani to přiblblý kyvadlo (a to dokáže snad 99% lidí)

No a pak zas uběhla nějaká doba (nebylo to teda 10 let, ale tak 1-2 roky)

Já byla zrovna v té fázi, kdy se mi zhroutil svět po rozchodu s milencem.  (Mmch. rozešel se se mnou přesně v den 25. výročí úmrtí mého táty. Krásná symbolika – já ho prostě ty 4 měsíce měla, abych dosytila ten obrovský deficit chybějící otcovské lásky.)  Víc o tom píšu tady. Neměla jsem tenkrát nikoho, kdo by při mně stál, kdo by mě nesoudil, podržel, rozuměl mi. Teda, myslela jsem si to. No a v téhle době, nám začal v ložnici blikat lustr. I přes znatelný pokrok v postoji k duchům, můj mozek vyhodnotil situaci obdobně jako na dětském táboře: „To bude asi odraz světel z projíždějících aut“ (ono to sice blikalo, i když žádné auto nejelo – lehce jsem to zkoumala, ale tak nějak jsem to nechala plavat)

Až když jsme byli na návštěvě u zmiňované kamarádky a její manžel „vyháněč duchů“ se zeptal na duchy v baru. „V baru dobrý, ale doma nám teď začal blikat lustr“ řekl na to Tomáš. A já zase vyvalila oči. Do té doby mě vůbec, ale vůbec nenapadlo, že by blikající lustr mohl mít souvislost s duchy. „To bude někdo z rodiny“ na to manžel-vyháněč. „Já si to taky myslím“ řekl můj manžel. A já jen zírala. No fakt mi to do té doby nedocvaklo. Ale najednou jsem věděla. Večer před spaním jsem se lustru zeptala. A on mi odpovídal. Blikal na souhlas, “mlčel“ na nesouhlas. To není možný!! To je můj taťka! Přišel, aby mě podpořil. Abych věděla, že nejsem sama. Že vždycky budu mít někoho, o koho se můžu opřít. Že to zvládnu! (I kdyby to on nebyl – i kdyby to byla vada na elektrickým rozvodu – mně to tenkrát obrovsky pomohlo!!)

Povídala jsem si s ním každý večer. Až jednoho dne prostě zmizel. Už nebyl potřeba.

Ještě bylo vtipný: Standa měl v tu dobu takovou hračku, plyšového medvěda, který po zmáčknutí někde na bříšku, řekl něco nesrozumitelnou angličtinou. A tenhle medvídek se jedné noci z ničeho nic sám začal spouštět. Ač byl někde zahrabaný mezi hračkami, nikdo se ho nedotýkal. Složitě jsme ho vždycky museli najít a vypnout. Manžel se divil, co se to děje a já tak provinile: „Víš, já jsem se včera večer taťky zeptala, jestli umí i něco jiného než jen blikat lustrem“ J

Takže komunikace s duchy už patří mezi mé běžné činnosti. Před 14 dny v Arnoštově na semináři Intuitivní astrologie jsme spali na zámečku ve věži. A tam jich bylo! Dokonce to byli takový exhibouši, že se nechali předvést i nevěřícím kolegyním. Naše děti běžně říkají, že máme doma dědečka, a ten nám bliká lustrem. No asi nebudem úplně normální rodina. Jestli si teď ťukáte na čelo, tak já vás naprosto, ale naprosto chápu. Ale bacha, abyste mi za 10-15 let nevolali o pomoc ;-)

Kdo bude chtít, tomu na pomoc přispěchám klidně hned – jakýkoli problém pomůžu vyřešit pomocí mých kabelkových konstelací.

Když je ten článek tak moc o manželovi - tak mu taky udělám reklamu - jeho terapeutické služby najdete zde: http://regrese-strop.webnode.cz/

Paní, co našla Luckyho 2

Po minulém článku mi přišlo, že píšu už nějak moc vážně. Že by to chtělo trochu odlehčit. A jak to tak bývá, hned na to mi FB připomněl vzpomínku z loňska, o které jsem si už tenkrát řekla, že stojí za zaznamenání. Tak plním resty a jdu na to:

Lucky je pes mého muže. Je to „džek ras teriér“ – jak napsala Julča do domácího úkolu. Manžel si ho pořídil, jako náhradu za nás, když jsem sbalila děti a těch pár plně naložených aut (viz článek) a odstěhovala se k mamince. Potom teda usoudil, že 1 štěně není úplně plnohodnotná náhrada za 1 ženu a 3 děti, tak si ještě pořídil prase. Nicméně v tomto období „nově získané svobody“, vychovával svého psa v podobném duchu. Lucky takřka neznal vodítko, mohl si běhat, kam chtěl a vždycky se dříve či později vrátil.  Někomu může tento způsob výchovy vadit, já nesoudím, jen tam vidím symboliku s životní situací páníčka.

No a vloni touhle dobou se Tomáš rozhodl (po předchozí terapii u mě – se musím zase zpropágnout ;-), že zkusí pobyt ve tmě. Chce si zkusit být jen sám se sebou. No a nebude přece jezdit někam na Moravu do speciálních hotelů či jeskyní. Vždyť se to dá uskutečnit i jinak. Stačí, když všechno zařídí tak, aby se okolní svět bez něj na týden obešel, a může se jen tak zabarikádovat doma, zatemnit okna, vypnout mobil, počítač a prostě strávit pár dní v izolaci.

Všechno zařídil. O prase se mu postará jeden známý, co ho měl už na starosti přes Vánoce.  A co se psem? Já jsem odmítla. Mamka psy zrovna v lásce nemá,  nesmí k nám ani během hodinové návštěvy, natož na týden. Zahrada není dobře oplocená a Lucky prostě zdrhá a já ho tu nebudu každý den někde nahánět. Náš společný kamarád Luboš, který je vždy připraven pomoci, se nabídl, že může být u něj. Akorát bydlí ve městě, v bytě, chodí do práce, byl by tam chudák sám… „Ale víš co? Mám jednoho kamaráda, ten má nedaleko Kralup dům s velkým pozemkem, má i vlastního psa, třeba by mu nevadilo, kdyby měl na týden psy dva?“ nabídl Luboš a klaplo to. Lubošův kamarád Pepa si Luckyho vzal do opatrování.

Abych s tím neměla žádné starosti, Tomáš domluvil, že kdyby byl s Luckym nějaký problém, bude se Pepa obracet na Luboše. Na mě se budou obracet, až v případě nouze. Takže, když mi za pár dní zazvonil mobil a Luboš říká: „Hele, Efko, Lucky…“, věděla jsem, že je to fakt průšvih. „…Lucky zdrhnul.„  - To se dalo čekat.  „Už 2 dny je ztracený!“ - A sakra. No jo, nechtěli mě obtěžovat dřív.  „Luboši, nedělej si s tím hlavu, pokud se ztratí, je to prostě jen součást Tomášovy lekce. Ale já věřím, že se najde“

Jako správná marketérka vím, že daleko účinnější, než chodit po lese a pískat (což dělal Luboš ty předchozí 2 dny), je napsat na FB. Fotka malého štěněte s nápisem „ztratil se pes, pomozte nám ho najít“, se sdílela geometrickou řadou.

A tak hned druhý den mi zazvonil mobil znovu (s neznámým číslem na displeji) a paní se hned ptá: „Postrádáte psa? Syn v noci jednoho našel „ – a přímo před naším (teda manželovým) domem. Tak to bude on! Sláva! Paní jsem moc děkovala!  - No jo! Ale telefon jsem vyřizovala a zrovna druhou rukou skládala do auta děti, všichni převlečení v masopustním kostýmech jsme jeli za kamarádkou do Roztok na jejich vyhlášený masopust.  V tu chvíli jsem si představila, jak tam funíme do kopce, v té zimě, s 3 ukňučenýma dětma, v davu lidí a do toho ještě pes! Pes, který neposlouchá, a já k němu ani nemám vodítko. Tak to ne!! A to já si zas masopust zkazit nenechám! A tak jsem paní zalhala: „Víte, já jsem teď  mimo. Nevadilo by vám, kdybych se pro psa zastavila až navečer?“ Paní to nevadilo.  Uložila jsem si její číslo jako „Paní, co našla Luckyho“

A vyrazili jsme.

Jé, a já bych té paní měla za toho psa něco dát?!!  přemýšlím v autě. Ještěže mám ten kostým Červené Karkulky, v košíku mám lahev vína a vlastnoručně smažené koblihy. Musím držet děti zkrátka, aby je všechny nesežraly. To bude dobrá odměna.

Zkoušela jsem zavolat Lubošovi, abych mu řekla tu šťastnou novinu. Je nedostupnej. No jo, on říkal, že bude o víkendu v Jizerkách běhat nějakej orienťák. Na Pepu číslo nemám.

Masopust byl úžasnej. Skvělý masky, program, spousta lidí, uvolněná atmosféra, vtipný hlášky,

dobrý jídlo a pití… Akorát ty moje děti by nemusely pořád tak kňourat. Telefon! Luboš volá! Špatně slyším, má tam v horách nějakej slabej signál a tady vyhrává hudba, šplhá po mě Standa, že ho bolí nožičky, a drzé opice mi v nestřežené chvíli kradou z košíčku koblihy pro nálezkyni. Nicméně se nakonec domluvíme. Luboš mi pak volá ještě jednou, že zařídil, že Luckyho vyzvedne Pepa. Přeposílám mu číslo na „Paní, co našla Luckyho“ a mám o statost míň. 

Děti dostaly povolení sníst koblihy. Paní pak koupím dodatečně bonboniéru a zavezu jí to tam v pondělí.

S Lubošem a Pepou jsme se pak dohodli, že po zbytek týdne si vezme Luckyho k sobě Luboš do bytu. Pro jistotu. Odtud snad už nezdrhne.

Druhý den se mi přes FB ozval nějaký kluk. Byl to ten skutečný nálezce. Syn „paní, co našla Luckyho“ vlastně mi tak nějak slušně sdělil, že bonboniéru a víno si mám strčit někam. Že on si svého činu cení na 500,-. Ok. Však já to manželovi naúčtuju!

Druhý den se setkáváme a já platím „výkupné“. Pán, asi aby řeč nestála, povídá: „Tak co pejsek? Jak se má? …A poznal vás?“ No, nějak se mi nechtělo líčit mu celou situaci: že to není můj pes, ale mého manžela.  Že spolu nežijem. Že manžel není doma. Teda je doma. Ale jen nekomunikuje s okolním světem. A nemá o ztrátě svého psa vůbec tušení. A že ho hlídal kamarád kamaráda. A že teď ho má zas jiný kamarád. A že já jsem ho vlastně vůbec neviděla. Já s ním vlastně nemám nic společnýho. Já jen sdílím na FB a platím výkupné… No a tak jsem jen neurčitě zamumlala, že všechno v pořádku a z peněženky vytáhla slíbenou pětistovku. Trochu mě ta otázka: „Poznal vás?“  zarazila a tak jsem hned volala Lubošovi, že se musím jít na Luckyho podívat, jestli je to skutečně Lucky. Ač jsem netušila, jestli bych to vůbec poznala. Oni ty JRT jsou všichni stejní.  Luboš to samozřejmě nezvedal. Zavolal o pár hodin později, a to už jsem byla dávno doma. Nechtěla jsem ho stresovat, tak jsem řekla,že jsem zrovna měla čas, tak jsem se chtěla zastavit za Luckym. Ale že jinak je vše ok. Zkoušela jsem přesvědčit a sebe samu, že to ten kluk řekl, jen tak, aby něco řekl, že to určitě bude náš Lucky. Vždyť se našel před Tomášovým domem. Sám našel cestu.

Já pak měla ten týden takový náročný – nemocný děti, rozbitý auto (viz článek), tak jsem pochybnosti o Luckyho  identitě pustila k vodě.

Jenže za pár dní mi zase zvoní telefon s neznámým číslem. „Tady Obecní úřad Kamenný Přívoz. Máme tu vašeho psa. Přijeďte si pro něj“  A sakra! – „Né, to není možné!“ – „No, ztratil se vám Jack Russel?“ – „To ano, ztratil, ale už se našel!“ Zase jsem si nebyla jistá, jestli nezdrhnul i Lubošovi. Ale to by mi snad už řekl, ne? Nechtěla jsem na sobě dát znát pochybnosti, tak jsem dělala, že pes je normálně tady vedle mě, ale oni mě nenechali: „ A jste si jistá, že je to ten váš? Ten tady naprosto odpovídá fotografii. Stejné fleky. Stejné stáří. Bez obojku, neočkovaný…“ Tak to už mě lámali, to přesně souhlasí. To odpovídá manželově svobodné výchově. „No jo, ale kde vůbec je Kamenný Přívoz? “  –„No dyť to je hned vedle Lešan!“ divili se, že to neznám. Ale já zas nechtěla prozradit, že se pes sice ztratil z Lešan, ale já to tam zas až tak neznám, protože bydlím někde trochu jinde. Ukončila jsem to, že tenhle pes určitě není náš, protože my toho svého už máme. Ale pro jistotu jsem číslo uložila: „Paní, co našla Luckyho 2“

Jestli jsem já tomu cigánovi zaplatila pětikilo za úplně jinýho psa?? A co by na tom OÚ s tím naším udělali? Třeba by ho dali do útulku a tam si ho pak můžem vyzvednout… Nemocné děti a rozbité auto mi bránily v návštěvě Luboše. Jeho jsem nechtěla stresovat otázkou: „Luboši, vypadá ten pes opravdu jako Lucky?“ Ale Luboš ho taky zná (skoro tolik co já) a navíc už nějaké psy měl, tak ten by snad poznal, kdyby to byl jiný pes…

Ale přesto: První co bylo, když jsem šla manžela „probudit“ bylo: „Už jsi mluvil s Lubošem?“ – „Jj, mluvil. Nechá si Luckyho ještě na víkend“ (Měli jsme jet na pracovně-relaxační pobyt do hotelu) A já na to skoro zoufale: „A viděls ho?“ – „Né, neviděl. Měl bych ho vidět?“ – „Tomáši, já ti to pak cestou všechno povyprávím, teď jen jeď k Lubošovi a přesvědč se, jestli to je skutečně Lucky“ Moc  nechápal, ale udělal, co jsem chtěla. A byl to skutečně on!!  A na pracovně-relaxační pobyt do hotelu jel s námi. A já, i když jsem byla zvědavá na Tomášovy zážitky ze tmy, jsem skoro celou cestu líčila tuhle historku.

A až s velkým odstupem jsem zjistila, že Kamenný Přívoz je sice u Lešan, ale u nějakých úplně jiných, někde na Sázavě. Až takhle daleko se dostal můj FB příspěvek (U nás je Kamenný Most – s tím jsem si to spletla) Kdybych se tenkrát pořádně mrkla do mapy… 

Úhly pohledu

Tenhle článek mám rozepsaný už několik týdnů a pořád mi ho něco kazí. Pořád se objevují nové skutečnosti (úhly pohledu?), které mi ničí pointu a narušují plánovaný obsah. Vznikla z toho zase taková slátanina L A já tu  slátaninu buď otisknu, nebo hodím do koše… Volím áčko

Chtěla jsem psát o tom, jak je důležité podívat se na věc i z jiného úhlu. Je to můj slogan ke

kabelkovým konstelacím: „Pomůžu vám podívat se na váš problém z jiného úhlu“.  

A v tom se mi ozvala jedna dobrá kamarádka a taktně mě upozornila na né moc šťastně zvolenou kombinaci tohoto sloganu a mé fotografie, kde je na první pohled zřejmé, že mi nefungují správně obě oči.  „Vždyť to zní jako černý humor! Předělej to! Odradí ti to zákazníky…“ radila mi. Nepředělala jsem to. Tohle jsem prostě já – ve své nedokonalosti.  (Vím, všichni jsme dokonalí! Zrovna takoví, jací jsme. Stačí to jen přijmout a já se snažím „to přijmout“) A ten slogan přesně vystihuje to, co kabelkovky dělají, ten taky nejde nahradit.  Ale brouček pochybníček začal hlodat: Můžu já jen s jedním funkčním okem vůbec nabízet druhým, že jim pomůžu podívat se na věci z jiného úhlu?  Jsem k tomu kompetentní?

Posouzení nechám na vás…  Těsně předtím, než se mi ta kamarádka ozvala, jsem si řekla, že to moje oko je takový čarodějnický symbol – místo bradavice na nose ;-)

Pak se ozvala klientka. Předtím jsme se osobně neznaly. Vybrala si mě sama – i přesto jaký mám slogan a fotku na úvodní straně.  Teda v tomhle příběhu je hlavně důležitý ten slogan. Přišla totiž s problémem:  Před nedávnem zašla k jiné kolegyni-terapeutce a ta jí poradila podívat se na svého potenciálního  nápadníka z jiného úhlu. Ona někde v sobě přepla vypínač a najednou se do „nic moc motajícího se kolem“ chlapa zamilovala, vdala se za něj a zplodili spolu dítě. Dítě je v bříšku a v klientce se někde uvnitř vypínač přepl do původní polohy a přestal fungovat. Najednou zírá, co se to těch pár měsíců dělo, jak je to možné?? Poslechla terapeutku, podívala se z jiného úhlu a zkazila si život? Žije a čeká dítě s někým, koho by si za normálních okolností vůbec nevybrala!  Na terapeutku je naštvaná: „Jak něco takového vůbec může lidem radit??“  Na sebe je naštvaná, že ji poslechla. A za mnou se přišla poradit, co s tím.  Za mnou??!! Která má ve sloganu to samé?? Trochu jsem se uvnitř usmívala tomu paradoxu a trochu jsem se děsila. Zase jsem dostala zpětnou vazbu a pro mě jiný úhel pohledu. A zas jsem měla o čem přemýšlet a možná zase i pochybovat…

A jak jsem tak o tom přemýšlela, napadlo mě vyměnit výraz „jiný úhel“ za „nadhled“ , nebo aspoň „širší úhel“ . Došlo mi, že je důležité nejen se podívat „odjinud“, ale zároveň nezapomenout ten pohled původní. Prozkoumat objekt ze všech stran a vědomě se rozhodnout, kterou polohu si zvolím.

(V případě výše zmíněné klientky si myslím, že to tak zařídila příroda – že ona prostě měla ten starý úhel  na čas zapomenout, aby se mohlo narodit právě tohle dítě – a nebo je to možná všechno jinak – smysl se vyjeví třeba později)

A o čemže jsem to vlastně chtěla původně psát?

Zaujal mě tenhle obrázek. Realita v různých úhlech. Dávám ho příkladem i svým dětem, když se hádají o to, kdo má pravdu. Jeden vidí čtverec, druhý vidí kruh a přitom se oba dívají na ten samý předmět. Můžou se do krve hádat, kdo má pravdu. Nedohodnou se, pokud se na předmět nepodívají z nadhledu.

Taky jsem se dřív do krve hádala za svoji pravdu. Měla jsem potřebu lidi kolem sebe přesvědčovat. Neměla chuť si ani vyslechnout jiný názor. Moje pravda byla nad vše. Vůbec jsem netušila, jak je přínosné občas se na věci podívat jinýma očima. Vyslechnout si jiný názor. Jak je to obohacující.

Vzpomínám si na několik příkladů. Třeba když jsem čekala Kamču a s holkama Prosincovkama jsme probíraly těhotenské přípravy. Tenkrát jedna maminka (která dokonce čekala dvojčata) napsala, že přemýšlí o tom, že bude používat látkové pleny. Psal se rok 2005 moderní látkovky tu teprve začínaly a já měla v sobě zakořeněný porevoluční pohled, kdy papírové plínky přinesly velkou úlevu všem maminkám. Nemusely prát (dokonce vyvařovat!!), sušit a žehlit a skládat… Tady se asi někdo zbláznil, že by se chtěl dobrovolně do tohohle kolotoče vracet a ještě s dvojčaty! Nějak tak jsem jí to napsala. A ťukala si na čelo. Znala jsem totiž jen jeden úhel pohledu. Jenom kolečko. A vyvařování plen jsem si samozřejmě představovala na sporáku ve velkém hrnci s obří vařečkou :-D

No netrvalo ani týden a já dostala šanci se podívat i z druhé strany (na čtvereček) Setkala jsem se osobně s jinou budoucí maminkou a ta z tašky vytáhla moderní látkovou plínu. Byla krásná. Ukázala mi, jak funguje. Asi si taky v duchu ťukala na čelo, když mi vysvětlovala, že plíny se vyvářejí tak, že se na pračce zmáčkne  příslušný knoflík. Pověděla mi i o tom, kolik nevyprodukuju odpadu a ušetřím ropy, když budu používat látkovky, místo papírovek. A to už mě měla. Moje ekologické srdce zaplesalo a já se stala propagátorkou látkovek. Všechny 3 děti jsem v nich odchovala. V duchu jsem se omlouvala kamarádce s dvojčaty  za ten můj výlev. A snažila jsem se přesvědčit všechny kolečkáře, že čtvereček je fakt lepší. Ten nadhled mi tenkrát ale asi ještě chyběl – válec jsem neviděla.

Další příklad je z nedávné minulosti. Týká se těch čísílek, co kazí estetiku jídelního lístku. Dívala jsem se na problematiku z pohledu kolečka a sdílela názory mých „gastronomických“ přátel: „Kraviny. Buzerace z Bruselu. Je to k ničemu. Jen nám to přidělává práci“ A pak jsem zas měla možnost podívat se „ze čtverečku“: Ve škole jsme se učili o nemocech střev, např. o celiakii. Povídali si a spolužačka, která trpí nejen nesnášenlivostí lepku, ale i kravského mléka, vyprávěla o tom, jak je pro ni těžké se najíst třeba v restauraci. Paní profesorka se zeptala, jestli pomáhá to nové opatření s těmi symboly. A ona se rozzářila: „Jo, to byl opravdu dobrý nápad. To pomáhá moc!“ A já jen vyvalila oči. To nařízení, které všichni moji gastronomičtí známí tak shazují? A ono někomu pomáhá? A moc?? Tohle už vidím z nadhledu. Vidím pohled restauratérů, vidím pohled alergiků. Vidím celý válec!

Snažím se vždycky prozkoumat co nejvíc úhlů a podívat se zhora. Na všechno. Není to tak těžké, stačí jen být otevřený novému, vnímat, dívat se a poslouchat. A nestát si tvrdohlavě za svým starým názorem (i my Berani to dokážem, když chcem ;-)

Ve škole jsme měli také mj. přednášku o bioetice, kterou vyučovala skvělá žena (bývalá nemocniční kaplanka) a ta také dávala důraz na úhly pohledu. Povídali jsme si a pouštěli nějaké dokumenty o různých bioetických tématech a snažili jsme se na věc dívat z co nejvíce úhlů:  z pohledu pacienta, lékaře, příbuzných (pozůstalých), ale i  třeba z pohledu pojišťoven a farmaceutických firem. Pochopit problém jako celek. (Vzpomněla jsem si u toho na příhodu s panem primářem  pří plánování Staníkova porodu. Tam se mi povedlo podívat se na věc očima pana primáře, ale i naopak – myslím, že se pan primář dokázal podívat zase mýma očima – viz můj článek)

Tenhle způsob výuky se mi moc zamlouval. Přeju si, aby se takto učilo na všech školách. Tak jako my jsme se dívali na bioetické problémy z mnoha úhlů. Nehodnotili, který je ten správný. Jen se snažili pochopit a zamyslet. Bylo by fajn, kdyby se i naše děti se neučily nazpaměť jen jeden pohled, který někdo označil jako jediný správný.  Ale zkoušely nahlížet pod pokličku a povídat si o tom, hledat nová  řešení (i když třeba nebudou ideální). Ale učily se tím přemýšlet a vytvářet si své vlastní postoje a názory.

Vlastně když jsem tenkrát odcházela od manžela a měla vůči svým dětem velký pocit viny, že jim ničím jejich zázemí, stabilitu a pocit bezpečí. A těch pozitiv pro ně v jejich nové situaci moc neviděla. Pomohl mi už dříve zmiňovaný webinář o rozchodech, kde Stáňa Mrázková vypráví o výhodách, které dětem rozvedené manželství přináší. Ty výhody spočívají právě v tom, že se už od mala učí dívat se ze 2 úhlů. Vidí, že u maminky se něco dělá jinak než u tatínka. Že maminka má na věc takový názor, tatínek jiný. Mají možnost díky pobytu ve 2 rozdílných domácnostech zjistit, že se stejná věc dá dělat několika způsoby, mají možnost vidět i dopady, samy si to zpracovat, porovnat…  A pro svůj budoucí život si z každého přístupu vybrat to nejlepší. Nemusí jen tupě kopírovat jeden model. Mají možnost se už v dětství samovolně naučit to, co já jsem horko těžko přijímala v dospělosti ;-)

(Tím samozřejmě nechci nikoho navádět, aby se rozváděl. Nebo říkat, že děti rozvedených rodičů jsou na tom líp. Prostě jen, že kromě spousty nevýhod to má i nějakou výhodu ;-)

Pokud jste dočetli až sem, můžete si se mnou i trochu zavzpomínat... O úhlech pohledu se zmiňuju  i v jiných článcích:

Klekla mi simka 

Luxusní snídaně 

Karma není jen průtokový ohřívač 

Z deníku zoufalé matky 

atd.

O mých kabelkových konstelacích se dozvíte víc tady