pátek 9. listopadu 2018

Stíny


Zase to nevyšlo, zase jsem selhala, zase jsem to pokazila. 

Nesnáším se 

Nesnáším tu malou 12letou Evičku, co to všechno tenkrát pokazila, co nedokázala říct jedno blbý slovo, NE! Nesnáším tu o 20 let starší, která ve vzteku zbila své děti, která na ně křičí jen kvůli tomu, že je ona zrovna v nepohodě, že se jí něco nepovedlo... Nesnáším svoji vnitřní bordelářku, která nedokáže doma udržet pořádek (Jaktože jiné domácnosti můžou být jako ze škatulky a mě to pořád nejde? Asi nemám pořádek ani ve své duši!) Nesnáším tu, co se 6 let držela nefunkčního vztahu/nevztahu a nebyla schopná ho jednou provždy ukončit. Nesnáším i tu, co se pořád snaží někomu zavděčovat.

A za to všechno se cítím provinilá.

Neměla bych...


Tohle bych přece dělat neměla! Takhle bych se cítit neměla! Na tohle bych neměla ani myslet! Neměla bych přece závidět! Neměla bych manipulovat! Neměla bych...

Jsem tak hrozná!

Dlouho jsem si myslela, že tohle bych prostě dělat neměla. A pokud jsem to už udělala, nesmí se o tom nikdo dozvědět. Měla bych to všechno špatné nastrkat někam do truhlice, zamknout a klíč ideálně sníst, nebo zahodit do moře. Aby se to nikdy nikdo nedozvěděl. A hlavně už to nikdy NEOPAKOVAT!!!

A ono to nějak nešlo. 

Další den mě zase děti vytočily, zase jsem „omylem“ pomluvila jednu kamarádku před druhou, možná jsem i malinko zalhala, nebo... Já nevím už co. Prostě jsem udělala něco, co by se dělat nemělo a já jsem opět zklamala, zase jsem to pokazila. Jela jsem nanovo a zase blbě.

Přijmi svůj stín 

A pak jsem zjistila, co to je to v knihách popisované „přijmout svůj stín“!

Takhle se na to musí! Zavírat do truhlic, či 13. komnat není žádné řešení. To nikam nevede. Teda vede. Vede to jedině k frustraci.

Jediné možné řešení je „Přijmout svůj stín“. Pochopit, že i tohle jsem já! Že i tohle patří ke mně. Že ta Efka není jen ta všemi obdivovaná a přijímaná, co všechno stihne a dokáže, co si poradí ve všech situacích, co peče, vaří marmelády, suší bylinky a vychovává sama 3 děti a stíhá 4 práce.
Že se mi občas taky něco nepovede, že občas někoho naštvu, že občas něco rozbiju, na něco důležitého zapomenu, pláču, křičím, napíšu blbej článek, vyhodí mě z projektu, že někdy někomu i ublížím (a někdy možná i chtěně), že mám chuť se i mstít, manipulovat, přetvařovat se. Kdysi jsem i něco ukradla, podvedla. Spala s někým, s kým jsem tak úplně spát nechtěla...

Černý fleky, za který se stydím, ale který patří ke mně. Nesmažu je, nezamknu...

Každý vždycky dělá to nejlepší, co v dané situaci dokáže. 

Možná bych to dneska udělala jinak. Ale tenkrát... Tenkrát jsem neměla dnešní zkušenosti, znalosti, okolnosti byly jiné. A já bych bez těchto „chyb“ nikdy nezískala tyhle zkušenosti, nedostala tyhle lekce. A třeba bych pak neměla o čem psát blog a těžko by se mi vciťovalo do mých klientů, nemohla dávat moudré rady svým dětem...

Ano, přijímám se a mám se ráda – o tom už jsem psala – i se svými nedostatky, chybami, špatnými vlastnostmi, neřestmi...

Přidat popisek
Pochopme, že každý máme své stíny. Fakt nejsem jediná takhle hrozná, neschopná... Že nikdo nejsme dokonalý. I když se tomu v dnešní době, kdy se na vás valí z facebooku a instagramu samé šťastné fotky ideálních rodin na dovčách, výletech, fotky krásných výtvorů a úsměvů, večeří při svíčkách..., těžko věří. On se totiž nikdo svými stíny nechlubí.

A není to ani potřeba (se veřejně chlubit)

Fakt nebudu dělat 21denní chalenge „Co se mi dnes nepovedlo“, „Na co jsem dnes nebyla pyšná“ I když.... Třeba by to nebylo tak marný ;-)

Já myslím, že jsem se pro dnešek odhalila až dost. Takže pokud půjdu do této výzvy, nechám si ji pro sebe. A místo na FB si tyhle černoty zapíšu prozatím do svého deníčku.

I tohle patří ke mně ;-)









neděle 25. února 2018

Můj vnitřní muž


Setkání s vnitřním mužem - moje velké téma.


Dlouho jsem si myslela, že jsem příliš mužská, jsem Beran-mužské znamení. Ráda šéfuju, organizuju, velím…  Potřebuju posílit ženskou stránku a trochu oslabit tu mužskou, aby to bylo v rovnováze.

Tak jsem na tom makala. 

Začala nosit sukně, chodit na ženské kruhy. Dříve jsem měla nejbližší přátele muže, teď se z mého života nějak vytratili a nahradily je ženy. Je jich spousta. Mám opravdu velkou ženskou základnu, která mě dokáže podpořit, pomoci… - jsem za ně velmi vděčná. Holky, děkuju!! <3

Cože? Takový chcípáček?

Pak jsem v astrologické konstelaci uviděla svého Marse, mám ho nativně v Raku ve 12. domě. Byl tak přichcíplý. Někdo takový je mou součástí? Ofrňovala jsem se. Nesnáším slabé muže. Muže, co se nedokážou rozhodovat, jednat, postavit se. Takový byl můj vnitřní muž v téhle konstelaci (téma: Proč od sebe pořád odháním muže). Nesnáším teda i svého vnitřního muže? Opovrhuju jím? Vždyť je to součást mě? Opovrhuju a nesnáším sebe?

Silný jako táta!

Já přece chci silného muže! Takového, o jakého se můžu kdykoli opřít! Jako byl můj táta! Silný jako můj táta! – Jdu zpátky ve vzpomínkách. A vidím svého tátu zesláblého, jak jen to jde – pár dní, týdnů před smrtí. Kdy se sotva drží na nohou, kdy sotva udrží lžíci, kdy většinu času proleží a u postele má kýbl, protože ta chemoška je fakt svinstvo. Dochází mi, že pokud jsem si zadala „silný jako můj táta“, že se pak nesmím divit, že mi do života vstupují samí slaboši a já jimi opovrhuju.

Aha. Tak tohle si musím zpracovat. A zase jsem měla téma k práci na sobě.


Jak tancují muži (a malí chlapečci)

Včera jsem se byla po delší době podívat, jak se ten můj vnitřní muž má. Tentokrát v taneční konstelaci. Pracovaly jsme ve dvojicích. Jedna se dívala, jak jí ta druhá tančí jejího vnitřního muže (následně se vyměnily). No jo, byl přichcíplý. Takový nejistý. Přešlapoval tam hodně nejistě. Kolegyně tančila asi jako nějaký malý kluk na své první dětské diskotéce. Bylo vidět, že si neví rady. Tápe. Rozhodně to nebyl někdo, o koho bych se mohla opřít. Ale já jím už neopovrhovala. Dívala jsem se na něj z pozice matky, jako na svého syna. Cítila jsem k němu lásku a důvěru. Miluju ho i takhle tápajícího, bezradného. A věřím, že si poradí. Že to zvládne. Jen to chce čas. Tohle mi prolítlo hlavou. A něco se změnilo. Kamarádka vzpažila ruce. „On vyrostl“ a najednou úplně změnila styl tance. Už to nebylo dětské bezradné přešlapování. Ale jistý tanec.  A já brečela. Brečela jsem dojetím, radostí a byla jsem pyšná na „svého syna“, že to dokázal, že vyrostl.

Bylo to silné. Ale byl to teprve začátek.

Tančilo se dál. Tentokrát už ne ve dvojicích, ale každý si protančil svého muže sám.  4 písně – 4 archetypy: Bojovník, Milenec, Šaman a Král. Tančilo se se zavázanýma očima. (Kdo nechtěl, nemusel – Já chtěla, protože to nemám ráda. Nesnáším nemít věci pod kontrolou. Takže jdu do toho.)

Bojovník byl super. 

Související obrázekViděla jsem válečnými barvami pomalovaného domorodce, jak tančí válečný tanec. Dupala jsem do země. Silně, energicky, rytmicky. Cítila jsem velkou sílu. Užívala si to. Pak mi ale probleskly hlavou moje obvyklé strachy (když tančím se zavázanýma očima, mám pocit, že se stropy v místnosti staly šikmými a že se praštím do hlavy). Bojím se něčeho, co neexistuje. Vytvářím si nesmyslné strachy. Dochází mi, že ten bojovník možná z venku působí silně, nebojácně, ale v hlavě má jisté pochybnosti, strachy. To asi každý, kdo jde do boje. Je to tak v pořádku. Dochází mi i souvislost s válečně pomalovaným obličejem – to je přece taky „maska“ k vylekání nepřítele. Není to nic špatného, prostě to tak funguje. Můj bojovník je zvenku opravdu silný, i když vevnitř je úplně obyčejný i se svými chybami a obavami.

Výsledek obrázku pro sexy mužJdem dál. Píseň č. 2.  Milenec

Jo, tak ten je! Nádherný nahý svalnatý potetovaný… Když do mě vstoupil, málem jsem dostala orgasmus :-D Hlídala jsem si, abych nevzdychala moc nahlas (i když dovoleno bylo vše) Rozkoš. Nádhera. Radši jsem ho ze sebe „vyndala“ a užila si tanec s ním. Ploužáček. Hlavu opřenou na svalnaté hrudi. Objímal mě a hladil Jo, dobrý!! I tenhle tanec jsem si užila - zase trošičku jinak ;-)

Trojka – Šaman. 


Jsme u indiánů. U ohně. Vidím kouř. A cítím klid. Nepotřebuju tančit. Jenom jsem. Jsem. A to stačí. Cítím sílu. A taky vyrovnanost. Jistotu. Klid. Moudrost. Jsem. Bylo to silné. Hodně silné.

A pak přichází Král! 

Výsledek obrázku pro královský trůnTak jestli byl Šaman silný, tak tohle je co? Přišel Král! Král!!! Tohle není žádný král  z pohádky, tohle je KRÁL! Vyrazilo mi to dech. Do očí se nahrnuly slzy a já měla chuť padnout na kolena. Někdo takový je mou součástí? Tohle je ve mně? Tohle je můj vnitřní muž? To není možné?? Taková síla! Já ani nevím, jak to popsat, co tam byla tak obrovské – charisma? Přirozená autorita? Nevím, co to bylo. Asi jako když věřící padají na kolena před papežem a náctiletí před svými idoly. Takže se zase netancovalo. Jen jsem stála. Později si dovolila padnout na ty kolena. Klečela jsem před svým králem. V pokoře. Ve štěstí, že před někým takovým můžu klečet. A vnímala jeho velikost. A slzy tekly.
(něco takového si dosud moje mysl nedokázala představit, takže ani vhodný obrázek jsem nikde na googlu nenašla ;-)

Respekt, úcta, pokora...

Poznala jsem na vlastní kůži 4 mužské archetypy. Mohla se do nich vcítit a prožít je.
Poprvé v životě jsem pocítila respekt, úctu a pokoru vůči mému vnitřnímu muži a vůči mužům obecně. Možná tohle zažívají tatínkové u porodu vůči svým ženám. Já si to prožila při konstelačním tanci.

Děkuju, děkuju, děkuju, děkuju.

Sobě, mým mužům, Magdě, Marušce a ostatním ženám.

Všechno to tak zapadá...

Ještě bylo nádherné, že nás všech 8 žen, které si přišlo v ten večer odtančit své vnitřní muže – aniž bysme se nějak domlouvaly, či dostaly instrukce, jsme nádherně barevně ladily. Všechny jsme byly oblečené do černo-červené kombinace (někdo jen v černé, někdo v jemnějších odstínech červené) – k těm mužům to tak ladilo. A ta první španělská píseň v tomhle barevném složení! Hmm…





středa 7. února 2018

Cokoli si přeješ, napiš na papír…


Tuhle písničku od Tomáše Kluse miluju!


A zkusili jste to? 

Napsat si nějaké přání a pustit ho po vodě, nebo složit do malé kostičky a dát pod polštář, nebo do peněženky? A splnilo se?

O plnění přání už jsem článek psala. Byl to můj úplně první článek, jehož nebývalý úspěch mě dovedl k založení blogu. Kdo si chce osvěžit paměť, najde ho zde.

A já teď nějak cítím, že se mám k tomuto tématu vrátit. Pořád i po těch letech mě totiž to kouzlo splněných přání nepřestává udivovat.

Směju se

Směju se, když si řeknu, že bych potřebovala nové rukavice a cestou do školky najdu jednu v louži. V takových případech kouknu k nebi, usměju se, poděkuju a blíže specifikuju své přání: že bych chtěla dvě, o něco větší a o něco čistší :-D

A nebo když cestou na návštěvu k sestřenici si u hlasitě puštěného rádia v autě postesknu, že bych si tak ráda zašla někam zatančit.  No a po příjezdu zjistím, že neteře dostaly od Ježíška X-box a my celý večer tančily u Just Dance.

A nebo když si povzdechnu, že bych tak strááášně ráda, aby mě nějaký chlap pozval na kafe. A pak se mi rozbije auto, v servisu se mi tam pošťouraj a na dotaz, co jsem dlužná, pan servisák mávne rukou a povídá: „Umíte péct?“ – „To teda umím! A jak!“ – „Tak nám upečte bábovku a přijeďte někdy na kafe“ – a tak jsem seděla na dílně ve VIP-křesílku (vyřazené autosedačce) v jedné ruce moji úžasnou citrónovou bábovku a ve druhé rozpustný s mlíkem v reklamním hrnku od Auto Kelly a kolem mě 5!!! zvědavých chlapů! Tak to už je splněné přání i s bonusem :-D

A protože zjišťuju, že né všem to takhle frčí, rozhodla jsem se na tohle téma uspořádat seminář. Podělit se o svoje zkušenosti, rady a návody. Bude se konat 16. dubna 2018 od 18 hodin v Litoměřicích v našem novém centru Brána inspirace. Místo si můžete rezervovat na tel. 604 144 927, nebo na e-mailu: eva.stropova@gmail.com.

Vision board


Ale než k tomu dojde, podělím se s vámi o další způsob, jak si plnit své sny a cíle: Vytvořit si Vision board – neboli tabuli vizí. Ono totiž napsané přání je účinnější myšlenému. A když si s tím dáte ještě víc práce, vložíte víc energie, tak to se pak dějí věci i naprostým laikům:

Takže jak na to?

Pokud máte pár přátel podobně naladěných, sejděte se a tvořte společně. Je to moc fajn. Pokud ne, nebo patříte mezi samotáře, dejte se do díla sami.

Co k tomu potřebujete?

Velkou čtvrtku, lepidlo, nůžky, nějaké fixy nebo pastelky a spoustu různých časopisů, reklamních letáků apod.

Nejdříve se zkuste trošku koncentrovat.

Zapalte si svíčku, vonnou tyčku, pusťte si nějakou oblíbenou uklidňující hudbu a zkuste se naladit. Poprosit o vedení, nebo o ty správné nápady.

A začíná vlastní tvorba...

Napište na čtvrtku nadpis – rozmyslete si, jestli si uděláte Vision board na tento rok, nebo na jiný časový úsek, jestli bude zahrnovat všechny oblasti života, nebo se zaměříte jen na jednu konkrétní – např. práci, vztahy atd.

A pak listujte časopisy a vystřihujte všechno, co vás nějak zaujme – obrázky, nadpisy… Vystříhejte jich spousty. Netroškařte, neposlouchejte ego, které bude říkat: „Tak tohle fakt ne – tohle už by bylo moc. Takhle krásný barák, chlapa, nebo tolik peněz, zákazníků… si nezasloužíš“

Až budete mít pocit, že už máte materiálu fakt dost. Tak ho trošku přetřiďte a zkuste naskládat na čtvrtku. Poslouchejte svou intuici, kam co umístit. Doplňte to i různými nápisy. Co jste nenašli v časopisech, můžete dopsat či domalovat.

A nechte si tam i pár volných míst. 

Třeba si za týden, měsíc vzpomenete, že jste na něco důležitého zapomněli 😉

Nakonec si svou tabuli vizí umístěte na nějaké čestné místo.

A už stačí jen sledovat, co se bude dít…

Hodně štěstí